Aggeus 1,15 - 2,9
Zásadní výzvou je "vzchop se". Prorokovo kázání míří do situace malomyslnosti z malého počtu lidu. Mluví o Bohu, který prokazuje svou moc také a právě tam, kde vnější podmínky na to nevypadají. V lidských očích vyhlíží situace pesimisticky, ale Boží slovo jde právě opačným směrem: právě tehdy, když se vluzuje pocit marnosti všeho konání a vlahne víra, je připomenuta síla božího odhodlání a pevnost jeho zaslíbení. Aby se splnilo, je potřeba vzmoci se k důvěřujícímu odhodlání a překonat reduktivní program co individuálního prospěchu.
Žádné bohatství, úspěch ani prosperita nejsou požehnané bez Boha. Žádné vlastnění, které není z Boha, není požehnané. Jemu patří zdroje, hmotné i duchovní, ba i přírodní, on je dárcem všeho vydobytého a získaného. Nelze žít "z boží ruky" a nevěnovat Bohu nic. Není možné odkládat obnovu chrámu po návratu ze zajetí. Kdo hromadí, ten ztratí, kdo neuchvacuje ale daruje, ten získá. V širokém kontextu lze na základě tohoto textu kritizovat nevděk a neochotu, těch, kdo nechtějí plnit ani smluvní ani morální závazky. Lze se opřít do konzumeristických postojů, které se živí egoismem. Ale v úzkém kontextu jsou tu "pronárody", které přinesou "to nejvzácnější, co mají" a proto budou "naplněni slávou". Kromě burcujícího obrazu tu může jít o to, že nejvzácnější stříbro a zlato je život v pokoji Hospodinově. Metanoia tu je v tom, že kdo přistoupí na to, aby svůj život přiznal Bohu, dojde jeho naplnění pokojem. Vždyť to je stavba, která je podmínkou a výhledem k Hospodinovu konečnému příchodu s jeho královstvím.
Job 19,23-27
Vybraný text je zdrojem známého hymnu v křesťanském pohřebním obřadu. Ten je založen na vulgátním čtení, které se v některých verších liší:
Věřím, že můj Vykupitel žije,
a že v den poslední ze země zase vstanu.
A ve svém těle uvidím Boha, Spasitele svého.
Uvidím ho já, a ne jiný,
mé oči ho uvidí.
A ve svém těle uvidím Boha, Spasitele svého.
Věčné odpočinutí dej jim, Pane,
a věčné světlo ať jim svítí.
A ve svém těle uvidím Boha, Spasitele svého.
Vykladači ČEP připomínají hebrejský termín gó´el, překládaný o Bohu jako "vykupitel", zatímco o člověku jako "zastánce" v právním smyslu, tj. ten, který vykupuje dlužníka, jež upadl do otroctví, zastává se vdovy v jejím sporu a ve zvláštní roli je to bratr (příbuzný) zemřelého bezdětného muže, jenž má za povinnost zachovat jeho rod tím, že mu posmrtně zplodí s jeho manželkou potomka (Dt 25,5). Je to pojem pro někoho, kdo v nějakém smyslu překonává a nedovoluje zánik druhého.
Ve Starém zákoně je ojedinělá výpověď o posmrtném setkání člověka tváří v tvář s Bohem. Je to odvážný a prorocký výrok o vzkříšení, který učinil Job jedině na základě víry v život, který je natolik z Boha, že překonává smrt. Přesahem soudobé konvence dokazuje tato výpověď hloubku víry. Důvěra přecházející v jistotu setkání s Bohem ukazuje význam Jóbova prožitku víry. Místo nesmírného, spravedlivého a snad nelítostného Stvořitele je tu osobní Bůh, který otevírá možnost oslaveného života ve vzkříšení (v.27: já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru). Komplikovaný překlad v. 26 (ČEP: A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha) snad spolu s v. 25b (ČEP: Vykupitel ... jako poslední se postaví nad prachem.) vede ke skutečnosti, že vzkříšená existence není závislá na danostech tohoto světa, je průlomem do nové dimenze a ne prodloužením současné reality. V tom je také vztah k evangeliu této neděle.
2. Tesalonickým 2,1-17
Autorovi listu tu jde o příchod Kristův a spojení křesťanů s ním (jak již je probíráno v 1Te 4,15-17), ale v následujícím textu se jeho zájem obrací k průběhu eschatologické události, čímž se odlišuje od apoštola Pavla, jemuž v eschatologickém výkladu nejde o apokalyptické projevy nýbrž o zmrtvýchvstání a sjednocení s Kristem (1Te 1,16n., 1K 15,22nn).
Pisateli 2Te záleží na jiné věci: ve zdejší obci někteří rozšiřovali zvěsti o nadcházejícím bezprostředním příchodu dne Páně a lidé byli zasaženi strachem před nadcházejícím soudem a možným selháním. V 1Te 5 má být parusiální blouznění korigováno odkazem na náhlost a nevypočitatelnost pravého příchodu Kristova, zde naopak je připomenuto, že poslednímu času předchází čas předposlední, který ještě nenastal.
Křesťanským postojem tu nemá být ani eschatologická dezinteresovanost ani fanatická víra v konec věků. Proto mají mít tesaloničtí na paměti, že skutečný konec rozeznají podle dvou předcházejících událostí, velikého odpadnutí (vzpoury) a vystoupení velikého svůdce (falešného proroka, Syna zatracení). /Téma odpadnutí se objevuje v židovské apokalyptice od dob Antiocha IV. zvaného Epifanés („Epimanés“)/ Příchod „zlého v moci satanově“ bude podle Mt 24,11 doprovázen rozmnožením bezpráví a vychladnutím lásky. Ale je to nejen všeobecný mravní úpadek, nýbrž působení mocného zlého (který je později jinde nazván Antikristem), „člověka bezpráví“, který „bude vyjeven“ (dosl. v pasívu, nikoli „přijde“ či „objeví se“, jako by to záviselo na jeho vůli). Člověk bezpráví (nepravosti) proto, že bezpráví (nepravost) patří k jeho podstatě jako vědomému chtěnému opovržení božím přikázáním, Zákonem. Ne-zákon činí zákonem a stává se personifikovaným odvrácením od Boha a jeho vůle. Jeho vyjevení je dosud zabráněno (v.6). Představa oddalování příchodu spravedlnosti skrze hříchy a nedostatečné pokání byla v židovstvu známa, nová je ale myšlenka zdržení příchodu apokalyptické nepravosti ve 2Te 2. Kalvín zde hledal narážku na Evangelium, které podle Mk 13,10 musí být zvěstováno po celém světě před koncem tohoto věku. Pravděpodobně není tím, „co brání“, míněna nějaká určitá (historicky konkrétní) osoba či moc, ale věc zůstává apokalypticky zastřena. Dokud nebude tato „zábrana“ odstraněna, nebude vyjeven ani „člověk bezbožnosti“ a nenastane konečný zápas.
K přemožení stvůry stačí ve v.8 Kristu jediný dech jeho úst. Nepotřebuje k tomu armády a zástupy pomocníků. Přesto je Kristův protihráč dost úspěšný na to, aby mnohé svedl mocí satana, otce lži. Všichni budou svědky zázraků, ale ne všichni se nechají svést. Oporou, štítem před svody je přijetí a láska k pravdě Kristově. Láska k pravdě, víra v pravdu je totéž co víra v evangelium Ježíše Krista. Stává se rozlišovacím znamením mezi těmi, kdo propadnou a těmi, kteří budou zachráněni. Bůh sám je tím, kdo odstraňuje eschatologickou „zábranu“ a nechává vyjevit člověka nepravosti. To, co se světu jeví jako impozantní protibožské působení, je ve skutečnosti jednáním Božím.Není to tak, že křesťané se svou vírou v Boha jsou fantastové, zatímco přívrženci Antikrista racionalisté a realisté, nýbrž také a právě bezbožní jsou věřícími, kteří však nevěří v realitu pravdy ale v podvod lži. Jejich konstatování reality a jejich věcnost jsou ve skutečnosti pověrou.Jejich cesta je jim vytyčena: propadnou božímu soudu, protože nevěří pravdě a nalezli zalíbení v nespravedlnosti (Gerhard Friedrich, NTD 8, 1990, STR. 267).
Díkůvzdání se týká vyvolení ke spáse, které Bůh učinil ještě před založením světa. Je to Bůh, který povolává skrze zvěstování Evangelia, ne kazatel. Napomenutí předchozích veršů (v.2) jsou převedena do pozitivní roviny. Je třeba se pevně přidržet apoštolské tradice. Řeč o výslovně dobré naději nastoluje kontrast naděje špatné, jíž je falešné očekávání dne Páně. Dobrá naděje se netýká posmrtného života jako zásluhy, ale Božího království, sjednocení s Kristem a přijetí do slávy Vyvýšeného jako daru. Ten má nadále v modlitbě oslovován, aby byl útěchou a posilou (jak vůči pronásledování, tak vůči blouznivým proroctvím).
Lukáš 20,27-38
Synoptické paralely Mk 12,18-27; Mt 22,23-33 (L 20,27-40)
v.27 Saduceové nenacházeli ve Starém zákoně přímé doklady pro víru v osobní vzkříšení (jsou tak zmíněni i ve Sk 23,8) narozdíl od farizeů. Ježíš vzkříšení předpokládá (nevyvozuje je ale ze spravedlnosti Boží /jako Ž 78/ ale ze zvěsti o Božím království).
v.28-33 Saduceové formulují teoretickou situaci podle levirátního práva na zachování rodu (Gn 38,8; Dt 25,5) s vyvozením logického argumentu, že platí-li právo a žena nemůže být manželkou více mužů současně není život po smrti (Pokorný).
v.34 Ježíšova slova začínají u Mk 18,24 navíc výtkou, že Saduceové sami neznají „Písma ani moc Boží“ a upozorňuje tak, že jako stvoření Boží přesahuje naše schopnosti a představy, přesahuje je i vzkříšení; výrok je odkazem ke zkušenosti nového, jež je osou naděje (Pokorný).
v.34-36 Lidé nové skutečnosti nepodléhají rozporům tohoto života, které oslavená existence v království Božím překonává. Výrok neoslabuje hodnotu manželství, jak by naznačovaly rané gnostickokřesťanské interpretace ve službách asketických směrů. Mezilidské vztahy rozhodně nejsou popřeny (Pokorný). Vstup do nové existence se liší od antické představy o nesmrtelné duši, je průlomem, „dokonaným“ darem znovuzrození (viz zde závěr textu k 1. čtení z knihy Jób). Proměna osobnosti souvisí s proměnou vztahů. Prolomení hranice smrti (která je vnější ale i vnitřní), která se staví i do vztahů mezi lidmi, je výrazem prolomení dalších bariér. Je to nutná konsekvence oslavené existence v nové dimenzi. K tomu patří i představa nového těla, které „neznamená obnovení tělesnosti jakožto materiálnosti. Tělo /svma/ je tu chápáno především jako prostor lidských vztahů, ... sice zasažený hříchem, ale ... na němž se proto nejzřejměji ukáže síla Boží lásky a moci, ... který bude transformován do nového rozměru života /srv. 1K 15,40-44/.“ (Pokorný)
v.36 Představa vzkříšených jako andělů je přítomna v apokalyptické literatuře.
v.37-38 Zkušenost Mojžíšovu a praotců s Hospodinem spojují i synoptické paralely s odkazem na výroky o Hospodinu jako Bohu živých. Je to Ježíšův vlastní argument pro vzkříšení. Je-li Hospodin Bohem praotců a současně Bohem živých, jsou praotcové živi. Vzkříšení na konci dějinného věku je doplňováno představou pobytu v ráji či podsvětí. Důraz spočívá na jednotě osobní a dějinné naděje (Pokorný; viz Jan 5,24-29).
v.38 Touto vrcholnou výpovědí je řečeno, že (přít. čas, podobně Ř 14,8) ti, kteří žijí již teď s Bohem, již mu patří. Už teď zakoušejí Boží příchod a tak i nový život, který nepodléhá fyzické smrti.
Pokorný připomíná (pro tuto paralelu u Mk 12,18-27), že spor o vzkříšení je z různých důvodů exegety považován za původní polemiku farizeů se saduceji využitou později křesťany ves sporu s křesťanskou gnózí. Ježíš sám mohl použít takové argumenty proti saduceům v polemice, která ale pro něj není příznačná formou ani obsahem. V celku evangelia (Mk) ukazuje polemika důležitou skutečnost, že se Ježíš v Jeruzalémě setkává s farizeji a saduceji a žádný proti němu nemá přesvědčivé argumenty.
Homiletické podněty:
Nový život, vzkříšení a oslavení, to vše se může pro časté zmiňování a současně náročnost stát snadno zploštělým, ba dokonce vyprázdněným pojmem. Často je patrné „vulgární“ podání těchto pojmů mimo křesťanská společenství, které sem nevědomky vsouvá zjednodušující představy podobné zmíněným antickým. Přemýšlet o vzkříšení či lépe řečeno žít „v předjímce“ oslavenou existenci, to je nabídka, možnost a úkol křesťanské zralosti.
V použité literatuře vyniká Pokorný, Petr: Výklad evangelia podle Marka. Skriptum KEBF, Praha 1974, str. 244-247.
–smr-
Starokatolická kolekta:
Veliký Bože,
naše představy jsou jen lidské a omezené.
Rozšiřuj náš pohled a otevři naše srdce,
abychom viděli život tvýma očima
a v radosti, která nepřestává,
tě jednou slavili tváří v tvář.
O to tě prosíme skrze tvého Syna Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou žije a život tvoří navěky.