Jeho předpokladem je, že existuje jeden jediný správný úkol církve - totiž zvěstovat (autor má na mysli "verbální" formu). Vše ostatní hodnotí negativně, aniž by se pokusil najít alespoň něco, co je na daných (ať "pravých" či "levých") směřováních chvályhodné. Domníváme se, že pominul vlastní a vnitřní důvody, pro které se koná diakonie a pro které se někteří lidé zabývají liturgií. V této negativní souvislosti bohužel jeho apel na srozumitelné zvěstování zaniká. Máme za to, že úkolů církve je více - společenství (koinonia), svědectví (martyria) , bohoslužby (leiturgia) a diakonie.
Osobně se zabýváme liturgickým bohatstvím všeobecné církve. Proto bychom rádi vyvrátili některé názory o liturgii, které Vejnar ve svém článku uvádí. Zájem o liturgii nevychází z touhy po mystice, ale především z touhy po bohoslužbách, které by oslovovaly jako celek a umožnili shromážděnému sboru na bohoslužbách co nejvíce participovat. Protože v dnešní době nemusí naše identita jako evangelických křesťanů stát na tom, v čem se lišíme od římskokatolické církve, ale naopak smíme hledat to, co nás spojuje a to, co pochází z tradice ještě nerozdělené církve, přicházejí znovu do evangelických bohoslužeb starobylá zvolání a formule (jako např. Kyrie eleison - Pane smiluj se; či biblické: Pane nezasloužím si, abys ke mně přišel…; apod.). Účastník bohoslužeb se nestává jejich opakováním "mechanickým přitakávačem", ale vstupuje do proudu křesťanské tradice, spojen se všemi, kdo ho předcházeli. Stejně jako bohatství písní mu takové společné formule (a do nich patří i Otčenáš) propůjčují řeč a umožňují mu spojit se s celým shromážděním k chvále nebo prosbě. To, zda se staneme "náboženskými mlýnky", nezávisí na předem daných formulacích, ale na našem srdci. Pokud jsme připraveni oslovit a oslavit Pána, pak můžeme využít jak staré či nové písně, tak ustálené bohoslužebné formule.
Autor se dále domnívá, že v církvích "kladoucích důraz na liturgicko-svátostné drama" (myslí zřejmě především ŘKC) má kněz statut osoby kvalitativně vyšší. Ovšem po II.vatikánském koncilu je právě ve slavení eucharistie položen velký důraz na to, že kněz je jeden ze shromážděných pokřtěných (všeobecné kněžství), stejně jako na to, že jsou zváni všichni přítomní k aktivní participaci na bohoslužbách.
Domnívat se v této souvislosti, že touha po častějším vysluhování Večeře Páně vychází z přání farářů, aby byli nadřazeni sboru, je falešné. To totiž znevažuje pravost touhy všech - laiků i farářů - , kteří se chtějí setkávat ve svátosti s Kristem a se společenstvím sboru. A zároveň to podsouvá zlé myšlenky nějaké skupině farářů (zřejmě všech, v jejichž sboru se Večeře Páně častěji vysluhuje).
Otvírají se zde otázky vztahu faráře a sboru, jejich aktivní účasti na bohoslužbách. Stejně jako v případě ustálených formulací není problém v tom, že by určitá forma měla blíž ke zneužití. Právě tak, jako může někdo vykonávat moc nad druhými skrze udělování nebo neudělování svátostí, může ji vykonávat z kazatelny. Že by totiž kazatel a posluchač byli z lidského pohledu na stejné úrovni, se totiž také tak úplně říct nedá (jak výrazně kazatel ovlivňuje sbor každonedělním zvěstováním!). Před Bohem jsme na tom ale všichni stejně. On také vidí do našich myslí a rozpozná, co je v nich pravé a co zlé a druhé svazující. Důraz na kázání se totiž může stát ne důrazem na zvěstování Božího slova, ale na originalitu faráře a jeho výpovědi a posilováním systému jednoho muže (ženy) v bohoslužbách.
Názor, že pokud se nepovede kázání, je tu aspoň liturgie a vysluhování, není v liturgickém hnutí argumentem. Ovšem pokud bychom smysl výroku měli vyjádřit positivně, pak jde o poznání, že větší bohatství liturgie, písně, kázání, vysluhování dohromady tvoří celek, ve kterém je rozehrána mnohost témat dějin spásy, která ve svém různém důrazu mohou oslovit různé a různými životními obdobími procházející účastníky shromáždění. To však neznamená, že všechny části bohoslužby stojí na stejné úrovni, bohoslužba vrcholí v události zvěstování evangelia - totiž kázáním a vysluhováním Večeře Páně, to je evangelické tradici vlastní. A znovu, jestli se někdo z evangelických farářů nepřipravuje na kázání, nesouvisí to s jeho zájmem o liturgii. (V této souvislosti upozorňujeme na přípravy ke kázání, které každotýdenně uveřejňuje Evangelická liturgická iniciativa na svém portálu http://coena.edunix.cz). Důraz na zvěstování Božího slova se s důrazem na liturgii navzájem nevylučuje, nýbrž vzájemně podmiňuje.
Českobratrská církev evangelická je od svého počátku církví rozmanitou - vznikla spojením dvou církví, v jejím základu jsou čtyři vyznání. Během její existence byla výrazně ovlivňována dalšími vlivy a theologiemi (v článku zmíněná civilní interpretace, theologie Karla Bartha; život církve v komunismu, atd.). Tyto vlivy můžeme brát vážně, ale jako evangeličtí křesťané jsme přece nepřísahali na spisy Bartha a jiných významných theologů. Ani dnes totiž nezůstává církev stejná, žije v jiné době, ovlivňována jinými fenomény.
Pokud by měl Vejnarův článek za cíl podnítit diskusi o vztahu zvěstování církve a diakonie, či vztahu kázání a vysluhování svátostí, pokud by chtěl být apelem na faráře, aby brali vážněji své poslání zvěstovat evangelium z kazatelen a na "laiky", aby uvažovali o tom, jak evangelium předávat ve všedním životě, pak by se měl vzít vážně. Taková diskuse ale nenastane, pokud budou jiné názory a směřování odsouzeny ideologicky paušálně předem jako špatné. Chceme-li hledat směřování církve, musí se to dít v rozhovoru. Pravděpodobně v něm zjistíme, že je možné, aby i v Evangelické církvi vedle sebe žili lidé, kteří svůj smysl života našli v službě druhým a tak jim předávají Boží lásku; sbory, které zpívají při bohoslužbách jen písně z EZ a jiné, které zařadily i jiná společná zvolání a modlitby; faráře, kteří slouží na sboru i ty, kteří se vydali pracovat do jiných oblastí, vysláni církví. Možná, že to v nás probudí radost, že jsme tak bohatě obdarováni a budeme vděční Pánu i za ty, kdo v naší církvi slouží, ač v ní nevyrostli, a tedy možná přináší jiný, obohacující pohled na věc.
Autoři jsou studenty ETF UK.