Bohoslužba na úvod farářského kurzu s tématem „Odvaha“
23. ledna L.P. 2006, Kostel sv. Martina ve Zdi, Praha 1
Zadání: bohoslužbou v pondělí večer každoročně začíná tzv. Farářský kurz, tedy setkání evangelických duchovních, které organizuje Spolek evangelických kazatelů. Je to jediná příležitost během celého roku, při které se sejde takové množství evangelických kazatelů a kazatelek z celé Českobratrské církve evangelické. Bohoslužby se odehrávají ve vytápěném kostele sv. Martina ve Zdi. Kostel je frontálně rozčleněn. Presbytář je mírně vyvýšen, je v něm umístěn Stůl Páně, kazatelna a židle pro bohoslužbu sloužící faráře. Bohoslužbu sloužili dva duchovní, v pořadu pro stručnost označeni písmeny E a T. Farářka E (Elen Plzáková, Praha - Jarov) byla pověřena přípravou bohoslužeb a kázáním. Přizvala ke spolupráci faráře T (Tomáš Drobík, Praha - Kobylisy), který bohoslužbě předsedal.
Práce s prostorem: každá část bohoslužby se odehrává z místa, které danou část charakterizuje, tedy Služba Slova z kazatelny (vyvýšené místo odkud je velmi dobře slyšet a kam je pohodlně vidět), Služba Stolu Kristova od Stolu Páně, úvod a závěr z místa co nejblíže shromáždění, v pořadu nazváno „nad schody“. Kolekta (modlitba) a modlitba po vysluhování je říkána taktéž od Stolu Páně.
Práce s gesty: gesta byla omezena na minimum. Kolekta (shrnující modlitba na začátku), modlitba dobrořečení (tzv. eucharistická modlitba) a modlitba po vysluhování byly říkány v pozici oranta (modlitebníka), tedy s dlaněmi otevřenými směrem k nebi. Platí to i pro slova ustanovení, ve kterých se farář T a E prostřídali s tím, že měli otevřené pouze „vnější“ ruce. Při epiklézi (části v modlitbě dobrořečení, která vyprošuje Ducha svatého pro dary a shromáždění) vztáhl T ruce nad chléb a víno, E nad shromáždění. Při závěrečném požehnání stáli E a T vedle sebe a na shromáždění kladli „vnější“ ruce. Vnější postoje shromáždění byly omezeny na sezení či stání.
Práce s reakcemi shromáždění: při přípravě bohoslužby panovala jednoznačná shoda v tom, že shromáždění nebude zahrnuto nějakými papírky, pořady a psanými dialogy proto, aby písemná příprava neodebírala pozornost ke společnému slavení. Modlitby byly většinou zakončeny stejnými slovy a jasnou dikcí tak, aby shromáždění netvořilo svým „amen“ jen nějakou ozvěnu farářova „amen“, ale skutečné stvrzení celé modlitby. Odpověď na apoštolský pozdrav a pozdrav z kazatelny a od Stolu Páně „I s tebou“ nebyla nějak ohlašována neboť panoval předpoklad, že takovou odpověď již slavící duchovní znají.
Slova „Non sum dignus (Pane, nejsem hoden…)“ zazněla dvakrát: před čtením evangelia a před přijímáním tak, aby se podtrhlo, že účast u stolu slova i Krista dostáváme od Boha z milosti.
Odpověď na slova „Veliké je tajemství víry“: „Tvou smrt…“ byla ponechána na vůli jednotlivých slavících. Taktéž odpověď „ano“ při připomínce ordinačního slibu. Připomínka ordinačního slibu byla vysvětlena přímo v kázání. Tvořila jeho praktické pastorační vyústění a v bohoslužbě byla na místě vyznání víry.
Struktura bohoslužby: kající prvky byly umístěny do úvodní části jako příprava shromáždění na celou bohoslužbu. Komunitní prvky byly umístěny do centra bohoslužby, tedy po kázání. Šlo o připomínku ordinačního slibu, pozdravení pokoje, ohlášky, přímluvné modlitby a sbírku. Celou struktura lze shrnout takto: jako hříšní lidé vděčně odpovídáme na Boží pozvání a přicházíme k bohoslužbám, vyznáváme svůj hřích, prosíme o jeho odpuštění a připravujeme se tak na vše, co v bohoslužbách zakusíme, slyšíme Boží slovo, které nás svolává dohromady, připomíná nám zdroje naší naděje a odvahy a jako společenství obdařené Kristovým pokojem pak přistupujeme ke Stolu Páně. Na závěr jsme vysláni jít žít to, co jsme v bohoslužbách obdrželi.
Stručná osnova bohoslužby:
I: Úvod
II. Služba Slova
III. Služba Stolu Kristova
IV. Závěr
--- I: Úvod ---
Varhanní praeludium během kterého přicházejí sloužící a shromáždění povstává
Otevření bohoslužby, vše se odehrává nad schody:
T: Začínáme bohoslužbu ve jménu Otce,
E: který je pramen našeho života
T: i Syna,
E: který je náš přítel a bratr,
T: i Ducha svatého,
E: který dává našemu životu sílu, odvahu a naději.
S(hromáždění): Amen
Úvodní slova, introit a ohlášení vstupní písně, T:
Ať jste již přijeli z dálky nebo z blízka vítejte v kostele sv. Martina ve zdi. Celý letošní farářský kurz je nadepsán tématem odvaha. Také tato večerní bohoslužba se ponese v tomto tématu.
Mám na mysli odvahu, kterou ke své duchovenské službě všichni potřebujeme. Odvahu, o které píše prorok Izajáš: „Hospodin praví: Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.“ (Iz 41,10)
Z technických věcí: k bohoslužbám budete potřebovat oba zpěvníky. Jako vstupní zpěv budeme zpívat píseň číslo 168
Apoštolský pozdrav, E:
A já vám mám ještě vyřídit apoštolský pozdrav:
Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého, ať je s vámi se všemi.
S: I s tebou
Zpěv vstupní písně č.168, shromáždění sedí
Vyznání vin- úvod, shromáždění stojí, E:
Náš Pán Ježíš Kristus řekl:
První přikázání je toto: "Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh, je jediný Bůh. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou."
Toto je druhé přikázání: "Miluj svého bližního jako sebe samého."
Větší přikázání než tato dvě není. V těchto dvou přikázáních spočívá celý zákon a proroci.
Vyznání vin- pozvání, T:
Shromáždili jsme se, abychom písní i modlitbou společně volali k Bohu, naslouchali jeho slovu,
a ve svaté večeři přijali tělo a krev Ježíše Krista, a tak se s ním spojili.
Abychom mohli tuto bohoslužbu slavit z celého srdce, chceme se napřed ztišit a zamyslet: Bůh nás bohatě obdarovává svou láskou. Když na něj upřeme svůj zrak, zjistíme, že na jeho lásku neodpovídáme dostatečně a egoizmus, který je v nás, z vlastní moci nemůžeme překonat. Prosme proto nyní Boha o odpuštění všeho tíživého v našem svědomí, uvědomme si svou slabost a nedostatečnost a otevřme svá srdce pro Boží zaslíbení.
ticho
Kyrie jako vyznání vin, T:
Pane Ježíši Kriste, přišel jsi smířit svět se svým Otcem, společně voláme: Pane, smiluj se nad námi.
S: Pane, smiluj se nad námi.
Vzals na sebe všechen náš hřích, abychom byli skrze tebe ospravedlněni před Bohem: Kriste, smiluj se nad námi.
S: Kriste, smiluj se nad námi.
V jednotě svatého Ducha žiješ stále u Otce, aby ses za nás přimlouval: Pane, smiluj se nad námi.
S: Pane, smiluj se nad námi.
Slovo milosti, E:
Všemohoucí Bůh, který odpouští všem, kdo opravdu litují, ať se nad námi slituje a odpustí nám,
ať nás posílí ve všem dobrém a zachová nás v životě věčném; skrze Ježíše Krista, našeho Pána.
S: Amen.
Úvod ke zpěvu Gloria, T:
Z toho vzdávejme čest a radostnou chválu Bohu zpěvem písně č.158
Zpěv Gloria dle písně č.158, shromáždění stojí
Kolekta (modlitba dne), říkaná od Stolu Páně, T:
Modleme se:
krátké ticho
Bože všech národů a časů, tys pomazal svého Syna Duchem svatým a poslal jsi ho světu jako Pána a Mesiáše. Nás jsi povolal do společenství jeho těla, církve a dals nám účast na práci oslavy jeho jména mezi všemi národy.
Prosíme tě: posiluj nás, abychom toto poslání věrně plnili, a s odvahou vydávali svědectví, že on přináší světu vykoupení. Dej nám poznat to, co od nás očekáváš, ať jsme ochotni a připraveni vykonávat to, co jsme poznali jako tvůj úkol. O to prosíme tebe, Otce našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a Duchem svatým žije a život tvoří na věky věků.
S: Amen.
--- II. Služba Slova ---
Úvod ke čtení říkané opět u schodů, T:
Poslyšme slova svatých Písem. U čtení budeme sedět, abychom mohli pohotově naslouchat.
Lektoři (čteči) stojí vždy na kazatelně, čtou všichni z jedné velké bible, která od začátku bohoslužby leží na Stole Páně, na závěr čtení ohlásí zpěv následující písně. U čtení i zpěvu shromáždění sedí.
Starozákonní čtení: Jr 1,1-10
Zpěv žalmu 86, dle písně č. 86
Epištolní čtení: 2Kor 12,5-10
Píseň č. 243
Evangelijní čtení, shromáždění stojí, E:
Pán s vámi.
S: I s tebou.
Před čtením evangelia společně vyznávejme:
S: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.
Slyšme slova Slyšme slova evangelia podle sepsání Lukáše 1. kapitoly (Lk 1, 26-38)
Kázání
Milí Bratři a sestry!
Celý tento „odvážný“ týden budeme poslouchat a mluvit o tom, kde začíná a končí odvaha, možná budeme vzpomínat, kdy jsem ji měli prokázat a kdy naopak jsme prokázali odvahu slona v porcelánu a snad si i navzájem poradíme, jak to děláme, že tu odvahu přece jen nacházíme. Dnes bychom měli poslouchat bibli a zeptat se jí, zda i ona ví něco o odvaze. Úmyslně nebudu mluvit o odvaze Ježíšově, protože mám za to, že jeho život a smrt se nedají zařadit pod tyto kategorie. Jemu k tomu stačila kategorie Láska, které měl dost a my jí budeme mít dost, až zase přijde a až ani víra a naděje nebudou potřeba. Zatím potřebujeme to všechno a také odvahu. Jako odpověď Bible na to, kdo stál odvážně v tom, co mu bylo určeno jsem uslyšela Jeremiáš, Maria a Pavel.
Určitě to není vyčerpávající přehled, ale berte to tak, že to jsou postavy, které mě potkaly právě v mojí situaci a právě v této době.
Maria uzavřela rozhovor s andělem slovy Jsem služebnice Páně. Staň se mi podle tvého slova. Pokora? Odvaha? Není to v tomto případě totéž? Měla na výběr? Myslím, že ano, že její odpověď nemusela být takto jednoznačná. To, co anděl a jeho ústy Hospodin žádá po Marii, je celoživotní investice. Z lidského hlediska porodit dítě znamená závazek na celý život a to i když se stane, že to dítě už není, Maria slyšela od anděla, že její dítě bude svaté, to je víc, než člověk může pochopit a ze svých sil to neunese. Přece řekla Staň se mi podle tvého slova. Snad jí ten anděl přinesl odvahu, snad ji uslyšela z jeho slov, snad ze způsobu, jak s ní mluvil. Možná ji vyzbrojilo odvahou, když uslyšela neboj se, vždyť jsi nalezla milost u Boha.
Snad se toho slova držela a dodávalo jí odvahu ještě mnohokrát, třeba když slyšela proroctví – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí. To je strašlivá tíha, jakou rozumem nelze zvládnout, z těch několika zmínek, které v evangeliu jsou, je patrné, že Maria nerozuměla tomu, co Ježíš dělal a měl udělat. To nejlepší, co s tím vším mohla provést, bylo, že to ukládala ve svém srdci. Musela ho mít těžké jako kámen. Že to všechno dokázala unést, muselo být jen v síle Pána, který byl s ní a zahrnul ji milostí.
Maria není jen ta, co rodila, protože být matka znamená ještě prožít dny a roky se svými dětmi, přát si, aby jejich bolest mohly z nich vzít na sebe, dokázat je nechat odcházet a vědět, že už jim pomoct nemohou, modlit se za ně, pro matky je typická tělesná blízkost, blízkost krve, která platí ze začátku doslova a pak obrazně. Pro Marii muselo být toto všechno ještě o to těžší, že její syn žil pro všechny lidi, odešel od ní nějak víc než odchází jiné děti a skončil na popravišti, tak tam Maria stojí za všechny rodiče, kteří kdy prožili ztrátu svého dítěte. Ale co ji naprosto vyděluje ze všech ostatních, je to, že i za její viny její Syn nesl trest, i její Spasitel to je. To se pochopit naprosto nedá a mám za to, že tím Maria je výjimečná. Její víra je neuvěřitelná a bolest větší, než se může do lidského srdce vejít. Přece člověk - Maria z Nazareta žila svůj celý život pod odvážným vyznáním Staň se mi podle tvého slova, jehož celá velikost se jí otvírala postupně.
Mariin příběh staví otázky pro nás, zda sílu pro svoji víru hledáme v milosti nalezené u Pána, zda dokážeme nést díl bolesti, který se týká bezprostředně nás, co znamená prožít život jako služebník Páně. Tak často se pokoušíme s těmi, kdo za námi přijdou, hledat odpovědi na takové otázky, na které někdy ani odpovědět nelze. Přece sami mnohokrát nerozumíme tomu, co se děje s námi samými a mnohokrát bychom si mysleli, že by to mohlo být jinak, přinejmenším jednodušší. Tak se změní vyznání Staň se mi podle tvého slova v ustrašenou modlitbu Co po mně dnes budeš chtít, proč tohle všechno po mně chceš? Dokážeme uslyšet Neboj se … pro sebe, pro svoji odvahu? Nebo zaslechnout, jakoby z dálky – slovo milost? Nebo ještě z větší dálky odpuštění?
Přemýšlím-li o odvaze, připadají mi výmluvná rána. Každé ráno s pokusem o odvahu vstáváme a bereme na sebe den s jeho úkoly. V tom se naše odvaha neodlišuje od odvahy jiných lidí, také jsou mezi námi ti, kdo ráno veškerou svoji zásobu vyčerpají na to, že jdou koupit rohlíky na svačinu pro děti a při pohledu do diáře se jim podlamují kolena. Někoho to možná překvapí, ale jsou skutečně lidé, i faráři, kteří v sobě už na začátku dne, té základní jednotky života, nemohou vydolovat ani špetku odvahy. Jak vstoupit do té mnohostranné odpovědnosti před lidmi, před svými nejbližšími, před svým sborem, kterému mám tlumočit Boží slovo, před nárokem pravdy, která stále staví pod otazník moje činy, před svatým Bohem, kterému se možná nelíbí ani to, za co mi všichni tleskají?
Nevýmluvnější mezi rány je v tom ráno nedělní, ráno dne Páně, ráno dne zvěstování. To má největší spotřebu odvahy. Leccos v nedělní ráno děláme, všichni, stateční a zkušení, málo stateční a věční začátečníci jdou plnit úkol, který je naprosto přesahuje. Nakonec před tíhou odpovědnosti mohou nalézt svoje prožívání nedělního rána v útržcích Jeremiášových modliteb: Kéž bych měl na poušti místo, kde mohou pocestní přenocovat. Stal ses mi tím, kdo jakoby lhal, vodou nestálou … jsem vyčerpán ... Dál už nemohu. Přemlouvals mě, Hospodine a dal jsem se přemluvit. Nedral jsem se o to být tvým pastýřem … nebuď mi tím, kdo děsí. Ach panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil.
Jak budu mluvit? Jak dokážu svědčit o milosti svatého Boha? Co jim řeknu, aby to uslyšeli, aby tomu rozuměli, aby jim to pomohlo, aby je to vzbudilo, aby jim Tvoje slovo došlo až k srdci? Člověk si je vědom svojí nehodnosti a nedostatečnosti a přece jde každé nedělní ráno (někdo i odpoledne) na kazatelnu a pokouší se ze svojí ušmudlanosti vyřizovat svaté slovo Páně. V poslední době jsem si velmi oblíbila knihu Plná slávy, vypráví příběh katolického faráře ve Skotsku mezi dvěma válkami – a tam jsem se zaradovala nad nejednou výstižnou formulací týkající se našeho povolání, například:
Páter Smith věděl, že ani ve výjimečných případech není valným kazatelem, a dnes ráno, když už jednou kázal a sloužil mši a potom ujel na kole 20 mil, a to všechno na lačný žaludek, se ho zmocňovala úzkostná pochybnost, bude-li sto vtlouci do té míchaniny pobožných, bezmyšlenkovitých,…budižkničemů skutečnost krásy církve Boží. (Bruce Marshall, Plná slávy)
V žádném případě to neznamená, že bych podceňovala svoje posluchače, naopak, mnozí z nich by uměli kázat určitě alespoň s větší lehkostí a elegancí. Jde pouze o to, jak to říct, aby to všichni – nebo alespoň většina – nebo alespoň někdo pochopil. Je zbytečné mluvit o různorodém složení našich posluchačů a o tom, jak je nesmírně těžké říkat věci tak, aby v nich všichni uslyšeli evangelium.
Přece jen v té Marshallově knize zaznívá s nadsázkou totéž, co prožíval Jeremiáš už řečeno bez nadsázky – ve svém prorockém životě podobném boji, když vyřizoval slovo Hospodinovo nejvýš naléhavé, říkal to s nejvyšším nasazením a formulacemi, při kterých běhá mráz po zádech, i když už neburácí jeho hlas nad našimi hlavami – stejně ho neposlouchali. To je asi malá vzpruha k odvaze zvěstování, říct si, že neposlouchali ani Jeremiáše, u nás se to neposlouchání projevuje nejspíš tak, že nikdo nepřijde nebo že pochopí naše slova jinak – což může být někdy dobře, ale někdy je to k zoufání. Spíš bych chtěla najít u proroka Jeremiáše základní strukturu odvahy a její zdroj.
Jeremiáš měl odvahu říkat lidem notně nepříjemné věci v době, kdy to vypadalo, že všechno se daří a pokrok je nemine. Měl odvahu modlit se za sobě svěřené lidi, i když mu Hospodin několikrát řekne, ať se za ně nemodlí. Měl odvahu vydržet až do doby, kdy se jím prorokovaná katastrofa opravdu stala a zůstat se svým lidem i potom, nesledovat po jonášovsku řádění ve městě z protilehlého kopce. Měl odvahu v době zoufalství přijít se zprávou, že Hospodin svůj lid neopustí, že si je zase k sobě přivede. Měl odvahu být sám. Měl odvahu stát proti proudu. Měl odvahu modlit se za sebe a říkat Bohu, že na to nemá sil. Měl odvahu věřit Bohu, i když se jeho modlitby někdy podobaly výčitkám. Měl odvahu stát ve službě, která z lidského hlediska neměla žádné výhody.
Neboj se– ten zásadní biblický pokyn k odvaze zaslechl hned na začátku, při svém povolání, neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův. K tomu říká Elie Wiesel ve výkladu o Jeremiášovi: je to vždycky tak, že když Bůh někomu řekne, aby se nebál, znamená to být obzvláště opatrný. Však také Hospodinovo slovo, že učinil proroka bronzovou hradbou města, vyvolává sice představu kvality a mimořádné pevnosti, ale také prvního nárazníku pro všechny útoky. Hradba zachytí vystřelené střely, koule kamenné i železné, které vrhají útočníci, po hradbě teče rozpuštěná horká smůla, kterou lijí obránci. Neboj se nikdy neznamená, že všechno dobře dopadne, že se ti nic nestane a bude to snadné. Neboj se znamená budu s tebou a dám ti jistotu a pevnost, budu tě podporovat, abys vydržel, povedu tě, abys přišel na řešení, ukážu ti, kde najdeš sílu a odvahu.
Apoštola Pavla nemám jako osobu moc ráda, což je ode mě odvaha, že vám to vůbec říkám. Nicméně píše úžasné dopisy a v nich uměl svoje posluchače oslovit v nejširším záběru, a tak je třeba i jeho se zeptat na to, jak to bylo s jeho odvahou. Z něho jakoby odvaha k víře byla vykřesaná. Potřeboval sebou pořádně zatřást, aby se z jeho umanutosti stala odvaha. A pak ten vznětlivý mužík, který pracoval stále na plný výkon, mohl napsat Vždyť právě, když jsem sláb, jsem silný. Asi nikdo z nás se nehrne do toho, aby se na jeho slabosti ukazovala Boží síla. Chlubit se svojí slabostí, to chce řádný kus odvahy. Na farářském místě, vpředu a většinou i trochu výš, jsme stále v pokušení strhávat pozornost na sebe a předvádět svoje vlastní působivé aktivity. Platí to o každém v jiné míře, neboť někdo k tomu má sklon přirozeně a někdo do toho vstoupí s úřadem, který na sebe vzal. Tak rádi bychom byli dokonalí jako bohové, svoje slabosti a ostny nemáme rádi. I Pavel by se toho svého ostnu rád zbavil, taky nikdo pořádně neví, co tím myslel. Pavel to moc nerozmazává jako věc nepodstatnou, ale paradoxně právě tohle ho dovedlo k tomu, že rád přijímá slabost urážky útrapy a úzkosti. (Zase docházím k tomu, že pokora a odvaha mají cosi společného).
Pavel má odvahu přijímat pro Krista svoji slabost a všechny ty nepříjemnosti. Tyhle „nepříjemnosti“ stíhající apoštola zvěstujícího Krista ve světě pohanském mají hodně společného se slabostmi a nepříjemnostmi našimi. K jejich nesení je potřebná odvaha.
Odvaha přistoupit na to, že nás nebudou všichni milovat. Odvaha přiznat vlastní slabost - a někdy to má překvapivý účinek, ve společenství hříšníků to vzbudí dokonce větší důvěru a sounáležitost, takže lze mluvit o přiznání slabosti jako sborotvorném prvku. Odvaha neprosazovat se a při tom i odvaha mít rád sám sebe jako svého bližního (pro někoho přetěžká). Odvaha přijmout i to, že naši posluchači mají jinou cestu, než bychom si sami přáli, že to, jak právě my se snažíme zvěstovat slovo Páně, pro ně není srozumitelné a přijatelné a že hledají někde jinde. Odvaha přistoupit na to, že moc Kristova tvoří víru a ta není pod naší kontrolou. Odvaha provázet ty sympatické jakož i ty nesympatické jen tehdy a tam, kdy to sami potřebují a ne když usoudíme. Odvaha k obrovské investici energie bez zřetelně viditelných výsledků.
Podle Pavlova příkladu odvaha zvěstovat evangelium ve světě, který, zdá se, má úplně jiné zájmy. Odvaha kázat pro sebe Kristovo slovo - stačí ti, když máš mou milost; vždyť ve tvé slabosti se projeví má síla.
Sestry a bratři, milost Kristovu máme jako dostatečné povzbuzení pro naši odvahu. Tyto bohoslužby jsou pro nás také příležitostí připomenout si sliby, které patří k pověření kazatele ke službě slova a svátostí. Každý z nás je vzal za své při své vlastní ordinaci, když vykročil s odvahou do té velké, nás přesahující služby. Odvaha se občas ztrácela, byla nám darována nová... a tak to bylo pravděpodobně u každého z nás mnohokrát. Připomenutí ordinačních slibů nám má být povzbuzením, že tento velký závazek můžeme přijmout ve víře, že milost Kristova stačí k tomu, aby unesla naše slabosti a občerstvila naši odvahu, přiznávejme se k nim slyšíce za nimi slovo Páně Neboj se, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Neboj se, já budu s tebou a vysvobodím tě. Když slyšíme Neboj se, tak k tomu místo výše zmíněné opatrnosti doporučuje sám Pán Ježíš Kristus ( a shrnuje apoštol Pavel) víru, lásku a naději jako lepší základ pro odvahu. Amen.
Varhanní interludium pro doznění kázání
Modlitba po kázání, nad schody, E:
Pane Ježíši, odvahy nemáme moc, ruce všelijak umazané a rty poskvrněné. Přesto smíme stát ve tvé službě a ty používáš naše rty i ruce, naše schopnosti a nadání, všechno, co jsme se naučili a prožili, abychom kázali Tvoje evangelium. Ty sám víš, že když na sebe pravdivě pohlédneme, připadá nám to jako zázrak. Prosíme dávej svým služebníkům dost odvahy a síly, aby mohli unést své bolesti a tíhu svého úkolu. Bez tvé pomoci neumíme být ani věrní ani spravedliví. Prosíme, ty sám nám dávej své slovo, abychom je uměli kázat. Odpusť nám, že neumíme spoléhat na tvoji milost a uč nás to každý den znovu, Pane Ježíši, na tebe čekáme.
S: Amen.
… pak pokračuje E připomenutím ordinačního slibu:
Připomeňme si nyní den, kdy jsme byli povoláni ke službě Slova a svátostí. Slib, který jsme skládali tenkrát stále platí a teď máme možnost si jej připomenout, připomenout si své rozhodnutí věrně a odvážně sloužit Kristu a jeho církvi v duchu a v pravdě. Můžete se připojit k odpovědi na tyto otázky:
- Chcete být zajedno s Pánem Ježíšem, chcete se zříci sami sebe a chcete zůstat věrni poslání,
které jste s radostí na sebe vzali z lásky ke Kristu a jeho církvi, chcete se mu věnovat cele a varovat se všeho, co vám v ní brání? Jestliže tomu tak je, odpovězte. Ano.
- Chcete z lásky k lidem evangelium Pána Ježíše Krista veřejně kázat a potěšovat a napomínat jím, sloužit bratřím a sestrám svátostmi, pomáhat jím, aby plněji žili z Boží milosti, vše, co vám je důvěrně svěřeno udržovat v tajnosti a vést Kristovu církev k jednotě? Jestliže tomu tak je, odpovězte. Ano.
Kéž sám Kristus, jediný a věčný kněz, přijme vaše vyznání a kéž vás svou milostí upevní.
Modlitba, T:
Modleme se:
Všemohoucí Bože, v Ježíši Kristu náš milostivý Otče, ty řídíš svou moudrostí všecky věci na nebi i na zemi. Ty jsi ustanovil od počátku pro svou církev službu spasení. Tys nás povolal do svého díla.
Prosíme tě proto, abys nám zachoval svou milost. Žehnal bohatě dary svého Ducha, abychom věrně kázali evangelium a řádně sloužili svátostmi ve jménu Pána Ježíše Krista. Obleč nás čistotou života, abychom byli příkladem tvému lidu. Dávej nám věrnost ve tvé službě k slávě tvého jména. Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, neboť skrze něho ti náleží všechna moc i čest i sláva se svatým Duchem ve tvé svaté církvi nyní i na věky věků.
S: Amen.
Úvod k pozdravení pokoje, E:
Přes rozdílnost v názorech, zbožnosti a důrazech sloužíme na jedné vinici Páně. Pán Ježíš Kristus nám zaslíbil dar pokoje, toho, který on sám dává, aby nás nic neděsilo. Na znamení jednoty v mnohosti, jako výraz odpuštění a nového začátku v naší službě, se pozdravme pozdravením pokoje. Podejme si pravice se slovy: Pokoj tobě.
Po skončení pozdravení pokoje následují ohlášky (ohlašuje se účel sbírky, technické věci ohledně dalšího průběhu kurzu, atd.)
Přímluvná modlitba, úvod a závěr T, prosby E, po jednotlivých prosbách se zpívá „Kyrie eleison“
Nyní je v přímluvné modlitbě prostor pamatovat na potřeby tohoto světa, našich bližních, těch, kteří nás vedou i všech, kteří mají nouzi a trpí:
- Pane Ježíši prosíme za všechny, kdo zvěstují tvé slovo, prosíme dej, ať to umí dělat srozumitelně, usilovně a vytrvale – k tobě voláme:
- Prosíme za ty, kdo pro zvěstování tvého slova trpí, jsou uvězněni a trápeni– k tobě voláme:
- Prosíme za rodiny kazatelů, zvlášť jejich partnery a děti, i oni nesou velkou část farářské služby a ani se pro to sami nerozhodli – k tobě voláme:
- Prosíme za ty kdo nám kdysi dali život a za všechny, kdo nám od té doby darovali svou lásku, za ty, s nimiž žijeme a pracujeme abychom spolu zůstávali ve dnech dobrých i zlých v důvěře a vzájemném porozumění – k tobě voláme:
- Prosíme za naše sbory, ty, kdo jsou nám svěřeni a poslouchají Tvoje slovo v našem svědectví, za naše církve, prosíme vkládej do všech křesťanských církví touhu po jednotě za ty, kdo slouží Kristu v Diakonii, povzbuzuj je nadějí, že jejich práce není marná, dávej i jim vytrvalost a sílu – k tobě voláme:
- Prosíme za porozumění mezi různými náboženstvími a kulturami žijícími v našem světě, prosíme, aby všechny národy spolu dokázaly žít v míru, prosíme za náš národ a naši zem, za všechny, kdo nám vládnou a nás brání, za toto město i všechna města a obce, ve kterých žijeme – k tobě voláme:
- Prosíme za lidi nešťastné, zklamané, opuštěné, za lidi, kteří prožívají bolest těla nebo duše, zvlášť prosíme za ty, kteří jsou na to sami. – k tobě voláme:
- Prosíme za lidi, kteří se cítí zavaleni těžkými úkoly, nemohou zvládnout svůj díl práce, za ty, kdo nesou tíhu starosti a péče o nemocné, kdo musí podstupovat těžká rozhodnutí, za ty, kdo mají velkou odpovědnost – k tobě voláme:
- Prosíme za lidi v nouzi a tísni, za hladovějící, aby se dočkali pomoci, zvláště prosíme za lidi v Pakistánu, kteří nemají kde bydlet a kteří ztratili při zemětřesení svoje blízké – k tobě voláme:
- Prosíme za pokojné časy. za vysvobození ode všeho zármutku, hněvu, nebezpečí a nouze, Pane Ježíši, zůstávej s námi se svým slovem a svojí milostí – k tobě voláme
Do tvých rukou, Bože, poroučíme všechno, zač prosíme a důvěřujeme ve tvé milosrdenství skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána.
S: Amen.
Sbírka pomocí rozdaných košíků, které jsou poslány z přední části kostela, ze zadní části jsou pak přineseny chléb a víno na Stůl Páně, píseň ke sbírce 392, T:
Jako výraz vděčnosti z Božího slova, které jsme slyšeli, a výraz solidarity s lidmi bez přístřeší v Afganistanu a Pákistánu bude vykonána sbírka. Spolu s ní pak bude na Stůl Páně přinesen i chléb a víno. Zpívat budeme píseň číslo 392
--- III. Služba Stolu Kristova ---
Modlitba dobrořečení, zde rozepsaná do svých jednotlivých částí (jednotlivé odrážky), shromáždění stojí, T:
- vstup:
Pán s vámi!
S: I s tebou.
Pozdvihněme svá srdce k Pánu!
Vzdávejme díky Hospodinu našemu Bohu!
- preface
Bože, jsi svatý, a jsi pramen všeho posvěcení. Z temnoty přivádíš světlo, ze smrti život, z mlčení slovo. Děkujeme ti za náš život a za svět, který jsi nám dal. Děkujeme ti za nový svět, který přijde,
a za lásku, která naplní všechno. Chválíme tě za milost, kterou jsi prokazoval Izraeli, svému vyvolenému lidu. (Za záchranu z Egypta, za dar zaslíbené země, za tvou věrnost smlouvě, za návrat z vyhnanství a za slova proroků, která platí). Chválíme tě za tvého jednorozeného Syna, který všechna tvá zaslíbení naplnil a ještě naplní.
V této chvále se připojujeme ke všem, kdo ti slouží na nebi i na zemi, velebíme tvé podivuhodné jméno a společně ti zpíváme 2. sloku písně 166
- zpěv Sanctus dle písně č. 166,2, shromáždění stojí
- slova ustanovení (první část čte T, druhou E)
V noci předtím, než vydal svůj život za nás, vzal náš Pán Ježíš Kristus (při večeři se svými přáteli)
chléb, vzdal ti díky, lámal jej a řekl: Vezměte a jezte, neboť toto je mé tělo, které se za vás vydává.
To čiňte na mou památku.
stejně vzal po večeři i kalich, vzdal ti díky, podal jej svým učedníkům a řekl: Pijte z toho všichni. Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.
- tajemství víry
Velké je tajemství víry:
S: Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.
- anamnéze
Proto si Bože tímto chlebem a kalichem připomínáme, že tvůj Syn se stal člověkem, připomínáme si i smlouvu, kterou s námi uzavřel: narodil se mezi námi, stoloval s vyděděnci a hříšníky. Vydal svůj život jako oběť. Zvláště si připomínáme že vstal z hrobu vystoupil na nebesa a usedl po tvé pravici. Odtud nám sesílá svatého a životodárného Ducha. Očekáváme toužebně naše vlastní vzkříšení a dovršení světa, až přijde Kristus znovu v kráse a moci a bude s námi slavit slíbenou velkou slavnost.
- epikléze (ruce vztáhnout nad dary a shromáždění)
Především tě prosíme: sešli nám nyní svého Svatého Ducha, aby nás a všechny, kdo sdílejí tento chléb a tento kalich, spojil ve své společenství, a dovedl nás v plnost nebeského království, kde se ujmeme svého dědictví se všemi tvými svatými ve světle.
- memento (čte E):
Spoj naše modlitby s modlitbami celého tvého lidu všech dob a míst. Spojuj je s neustálou přímluvou našeho velekněze Ježíše Krista, dokud nepřijde jako vítěz a Pán všeho. Pamatuj Bože na svou jednu, svatou církev, zviditelni její jednotu, chraň její víru a naplňuj ji pokojem. Pamatuj na všechny, kdo slouží tvé církvi. Pamatuj také na naše sestry a bratry, se kterými jsme dříve stávali u tvého stolu a kteří jsou nyní v pokoji u tebe. Pamatuj také na ty, jejichž víru znáš jen ty sám.
Dej nám společenství se všemi tvými vyznavači od stvoření světa, s praotci, s proroky, s Marií matkou Páně, s Kristovými apoštoly, s mučedníky a se všemi, kteří u tebe našli milost. Chválíme tě ve spojení s nimi a oslavujeme tě skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána.
- velká doxologie (pozvednout patenu a kalich), říká T a E společně:
Skrze něho a s ním a v něm patří tobě, všemohoucí Otče, v jednotě Ducha Svatého všechna sláva a čest nyní i navěky.
S: Amen.
Modlitba Páně zpívaná dle písně č. 583, shromáždění stojí
Ve společenství se všemi, kdo vyznávají Kristovo jméno, se zpěvem písně 583 modleme, modlitbu, kterou nám odkázal Pán Ježíš:
Zpěv Agnus Dei dle písně č. 322, při kterém se láme chléb, shromáždění stojí
Chléb, který lámeme, je účastí na těle Kristově, kalich požehnání, za nějž děkujeme, je účastí na Kristově krvi. Zpívejme píseň č. 322
Před přijímáním, T:
Ježíš je Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Blaze těm, kdo jsou pozváni k jeho večeři.
Společně vyznávejme:
S: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.
Pozvání, T:
Pojďte, neboť vše je připraveno. Vysluhovat budeme v jednotlivých kruzích a ti, kteří zůstáváte na svých místech, jste zváni ke zpěvu naznačených písní č. 461, 464, 308, 464.
Přijímání v kruzích, každý je zakončen slovy propouštění, T:
- „Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.“ (1Tm 3,16) Jděte v pokoji, praví Pán.
- „Ježíš Kristus praví: Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. Kdo jí tento chléb, živ bude na věky.“ Jděte v pokoji, praví Pán.
Modlitba po přijímání, T:
Dobrý Bože, děkujeme ti za tvé životodárné slovo a za společenství kolem stolu s tvým Synem. Dej ať je nám stálou posilou a zdrojem odvahy a síly, abychom tobě vždy sloužili a v síle tohoto pokrmu došli ke svatební hostině věčného života skrze Krista, našeho Pána.
S: Amen.
--- IV. Závěr ---
Zpěv písně č. 613, shromáždění sedí, T:
Zpívejme píseň č. 613
Požehnání:
T: Přijměme a hlasitým amen si přivlastněte požehnání:
E. Hospodin ať vám žehná a ať je vaší stráží.
T: Ať nad vámi rozjasní svou tvář a smiluje se nad vámi.
E: Ať k vám svou tvář obrátí a naplní vás svým pokojem.
T + E: Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch svatý.
S: Amen.
Píseň na závěr č. 486,1.5., T:
Zpíváme první a poslední verš písně 486
Propuštění, T:
Jste vysláni. Jděte ve jménu Páně.
Varhanní postludium