K tvrzením Jiřího Nováka

Na tomto místě bych se chtěl (v souvislosti s debatou o martinské "půlnoční") vyjádřit také k replikám Jiřího Nováka vůči iniciativě Coena, uveřejněným v příspěvku K článku Půlnoční u Martina ve Zdi z dubnových Getseman.

Podle jiných příspěvků autora v církevním tisku se zdá, že je pro něj existence Coeny "velké téma". Jiří Novák si nebere Coenu do úst poprve, vyjádřil se o ní již kdysi v článku Evangelické lidové zvyky v Kostnických jiskrách (11/2006), kde nás představil jako společenství usilující o zavádění nejrůznějších "novot" do ČCE, např. "kázání o sv. Vavřinci" (což nevíme kde vzal, snad tak usoudil z ekumenických kalendářů na našem webu, kde připomínáme určité světlé postavy z dějin církve, to však neznamená, že by se měly stát předmětem zvěstování namísto slova Božího), "zvonění při pozdvihování" (opět je mi záhadou, kde to J. Novák vzal, zvonění mělo smysl v době, kdy byla liturgie v latině a věřící potřebovali vyslat ve správný okamžik signál, že se děje něco zásadního - dnes od tohoto zvyku upouští i sami katolíci), "Kristův růženec" (růženec je forma meditativní modlitby a mariánský růženec známý od katolíků je jen jednou z jeho podob). Příznivci Coeny prý "hovoří o přepodstatnění" (znovu není známo kde, pominu-li, že hovořit o něčem ještě neznamená tomu věřit a vyučovat to. Je třeba vidět rozdíl mezi učením o reálné přítomnosti, což je víra sdílená mnoha církevními společenstvími (katolíci, pravoslavní, anglikáni, luteráni apod.) a přepodstatněním (transsubstanciací), které je specificky katolickým výkladem této víry, dle mého názoru dosti diskutabilním - sám J. Novák praví: My totiž nevěříme v jejich přepodstatnění, věříme ale v Kristovu přítomnost při večeři Páně, což je názor, který bych klidně podepsal, i když možná v mírně jiném vyznění než jeho autor) a vyvádějí údajně i další psí kusy.

Vraťme se k připomínkám k Hradilkovu článku - zde Jiří Novák tentokrát formuloval cíle Coeny jako autoritativní "zavedení pokoncilní katolické liturgie s úpravami některých částí pro evangelíky nevhodných". Objasňuje, že takovéto úsilí není jednoduché, neboť "v evangelických církvích je mnoho demokratických prvků", především staršovstev, která "mají takové pravomoci, že by jim je mohl závidět leckterý katolický biskup". Uznává, že na této bázi se některá staršovstva rozhodla pro určité změny liturgie, podezíravě ovšem dodává, že "je na místě se ptát, jak svobodně se starší rozhodovali." Oproti jiným zástupcům "mainstreamu" přiznává církvi určitou možnost vývoje v těchto otázkách, domnívá se ovšem, že nyní není doba nejvhodnější a paralelizuje dnešní situaci ČCE se stavem římskokatolické církve po II. vatikánském koncilu, kdy tradicionalisté pod vedením arcibiskupa Marcela Levebvra změny odmítli a v současnosti dopady některých změn (spíše ovšem jejich praktické realizace než úmyslů koncilu) vyvolávají určité otázky i u oficiálního vedení římských katolíků.

Z tohoto všeho by nezasvěcený čtenář snadno mohl nabýt dojmu, že mně ani mým kolegům již není dost dobrá "prostá" liturgie ČCE a tak se opičíme po katolících, "vykrádáme" jim jejich misály a agendy s občasnou úpravou nejkřiklavěji dissonujících míst a osnovujeme plíživé spiknutí na zavedení takto "rekatolizované" liturgie do celé ČCE

Je pravda, že jsem čas od času přišel do cizího evangelického kostela, kde jsem slyšel povědomé útržky toho, co jsem kdysi slýchal, když jsem ještě varhaničil na katolických mších. Kupodivu ani nezáleží na tom, zda dotyčný s Coenou sympatizuje či ne, často se to dokonce týkalo jejích zarytých odpůrců - současná Agenda ČCE má pro mnohé neaktuální a toporný jazyk a tak si řada kolegů sestavuje bohoslužby i z jiných materiálů, které jsou zrovna po ruce. Je ovšem pravda, že existuje i mnoho těch, kdo si i liturgickou reformu či vylepšení bohoslužeb představují ve stylu receptu "smíchej deset deka Agendy s deseti deky okrájeného a očištěného Českého misálu, zalij tím, co jsi kdysi slyšel od kolegy, dle chuti okořeň Ebenem, taizovinou nebo kytarovkou a podávej věřícím za tepla a s úsměvem."  Protože takové "vypůjčky" často postrádají systém, snadno může dojít k tomu, že se daný "reformátor" či "zlepšovatel" začne točit na místě a jeho liturgie se stane nesourodým slepencem z kontextu vytržených elementů.

Toto jistě není ideál ke kterému by mělo směřovat úsilí o liturgickou obnovu a ani Coena nic takového nedoporučuje. Chce-li se někdo pustit do obnovného úsilí, měl by tak činit na solidních základech studia historie liturgie, jejích teologických postulátů a interakce s jinými sférami života církve (kázání, katechetika, pastorace, spiritualita, misie, diakonie atd.) a ne metodou sběračů a lovců, či opice, která sebere nedopalek a napodobuje kuřáky, které vidí z klece. Naše iniciativa se tomu snaží vyjít vstříc pořádáním seminářů, překlady materiálů apod. Na přebírání textů, písní, gest a jiných liturgických komponent a jejich úpravách ovšem není nic zavrženíhodného, pokud se to koná s rozmyslem a citem - mimochodem např. české církevní prostředí v 16. století bylo fantastickým "bazarem", kde se různé materiály vzájemně vyměňovaly mezi utrakvisty, katolíky, luterány i českými bratry.

Liturgická reforma II. vatikánského koncilu je jednou z nejvýznamnějších událostí v dějinách liturgie vůbec. Této reformě předcházelo mnoho desetiletí vědeckých bádání i lidových hnutí. Klíčovými prvky této reformy bylo úsilí o srozumitelnost bohoslužby zavedením národních jazyků a zjednodušením obřadů (což jsou z hlediska protestantismu cíle jistě bohulibé), rozšíření nabídky Božího slova v biblických textech (ještě bohulibější) a návrat ke starokřesťaským formám. Kritika lefebvristů vůči Novus Ordo (obnovené liturgii po II. vatikánu), Novákem připomenutá, byla paradoxně formulována jako obvinění z "protestantizace" katolické liturgie. I snaha o návrat k "příkladu prvotní církve" je společná s reformací, jen bylo v 15. a 16. století k dispozici méně zdrojů než dnes a tak mohly vzniknout některé bludné představy, které nám protestantům dodnes komplikují život, např. táborský mýtus o "mši sv. Petra". Bádání, které bylo v pozadí reforem, mělo ostatně ekumenický charakter, což byl také jeden z důvodů, proč se liturgická reforma II. vatikánského koncilu stala inspirací i pro analogické procesy v jiných církvích (anglikánských, lutherských, dokonce i některých reformovaných).

Pokud Coena usiluje o liturgickou obnovu (a nejen liturgickou) v ČCE, činí tak v souladu s trendy v celé ekumeně a inspiraci hledá především sestupem ad fontes - na stejných místech, kde je hledali architekti koncilní i jiných liturgických reforem. 15 století společných dějin tyto zdroje začleňuje také do naší tradice, nikoliv pouze římskokatolické. Dalším zdrojem je dědictví světové i české reformace, které nám bylo dlouhá léta předkládáno v selektované a zkreslené osvícensko-pokrokářské podobě (s pomyslným vrcholem v dr. Zdeňkovi Nejedlém) a až v poslední době zjišťujeme, že naše vlastní minulost má i jiné vrstvy a dost možná i jinou tvář (příkladem budiž např. Blahoslavova liturgická tvorba nebo opomíjené dědictví utrakvismu a českého luterství). Konečně to jsou různá znamení současné doby: post-konstantinovská éra církve a s tím související jevy: zánik "lidové církve" a s tím konec pojetí faráře jako úředníka farního úřadu (což reprezentoval talár jakožto v osvícenství zavedený oděv úřední osoby), změna vnímání barev, rehabilitace symbolů v současné filosofii a psychologii, hledání nových navazovacích bodů ve vyprázdněné praxi svátostí, posun ve způsobu percepce u současných lidí (a s tím související "inflace slova" - zahlcenost bitově kódovanými informacemi). Z tohoto důvodu bedlivě sledujeme také dění v současné ekumeně, zejména tam, kde probíhaly či probíhají obnovné procesy (holandské reformované církve, Evangelická lutherská církev v Americe, některé německé církve aj.)

Cesta k obnově je zdlouhavá a trnitá. Českobratrští evangelíci jsou jako menšinová církev s mnoha historickými traumaty podezíraví vůči všemu, co by znesnadňovalo jejich identifikaci a exklusivitu ve většinovém prostředí, a tak dochází k odsouzení mnoha věcí již na základě povrchního dojmu (nálepka "katolictví"). To často bohužel vede k pověstnému cezení komára bohoslužebných zvyklostí (někdy až v rozměrech, který je v cizině znám jako worship wars) za současného polykání velblouda defektů jádra základní křesťanské zvěsti (např. bezproblémová akceptace duchovního, který je fakticky vyznavačem judaismu či atheistického existencialismu a Ježíš Kristus pro něj hraje marginální úlohu - důležité je, aby zachovával zvyklosti a udržoval sborový provoz). Demokratický systém presbyterního zřízení je zároveň silnou i slabou stránkou ČCE - to uznává i Jiří Novák, když staršovstvům přiznává pravomoci, které by jim "mohl závidět leckterý katolický biskup", na druhé straně ovšem vyjadřuje obavu, zda se starší (kupodivu tam, kde rozhodli ve prospěch stanoviska odlišného od názoru J. Nováka) "rozhodovali svobodně". Což v nezaujatém čtenáři může vzbudit otázku, zda je tak snadno manipulovatelný orgán s tak rozsáhlými pravomocemi (jak  staršovstvo představuje J. Novák) vhodný k fungující správě církve. Leč to zde neřešme. Fakultní theologové, pravda, přiznávají staršovstvu ius liturgicum a podle církevních řádů má rozhodovat m.j. o pořadu bohoslužeb. Pokud řekneme "A", je ovšem třeba říci i "B" - takové rozhodovací pravomoci vyžadují i jistou zodpovědnost, do které se počítají také určité znalosti věci o které rozhoduji. V případě presbyterů by tomu mělo odpovídat aktivní samostudium či návštěva vzdělávacích akcí k tomuto zaměřených (např. při presbyterních konferencích). Presbyteři by si měli být také vědomi toho, že staršovstvo není ekumenický sněm všeobecné církve, aby mohlo hlasováním rozhodovat cokoliv (jednou jsem kdesi málem zažil hlasování o otázce, je-li či není Pán Ježíš přítomen ve Večeři Páně).

Závěrem bych řekl, že pro iniciativu Coena je rozhodně užitečné vést dialog i s tou částí církve, kterou J. Novák reprezentuje, jen by bylo možná lepší, kdyby se druhá strana méně dopouštěla nejen zjednodušování (které sám J. Novák přiznává), ale především tendenčního zkreslování a neodůvodněného přisuzování jakýchsi zvrhlých úmyslů místo přímého vstupu do rozhovoru. "Poklad v nádobě hliněné", o který se má církev starat, totiž leží jinde než mezi otázkami zda si brát do kostela lidový kroj nebo zda jsou lepší tabulky taláru sešité či volné. Jinak nám může hrozit, že při křečovité snaze lišit se za každou cenu od jiných bratrů a sester v Kristu přepadneme přes okraj tam, kde má "bůh tohoto světa" náruč vždy otevřenou.