Pohled z druhé strany

Víra v eucharistickou přítomnost

Jedním z diskutovaných témat bylo, jak si v ČCE poradit s neúplnou vírou s Kristovou přítomností v eucharistickém chlebu a vínu. Důsledkem takové víry-nevíry je např. nedůstojné zacházení se zbytky živlů. Domnívám se, že k odstranění těchto nešvarů nepomohou teologické argumenty. Je třeba využít antropologickou argumentaci. Je neuctivé, když jídlo vyhazujeme do odpadu. A zvlášť jídlo, které nám slouží jako znamení Ježíšovy vydanosti pro nás, znamení ochoty jej následovat - vydávat se jeden pro druhého. Když takto zacházíme se znamením, jak vážně bereme jeho obsah?

Protestantská víra je v této otázce, jak připomněl prof. Holeton, formována negativně: „nevěříme v transsubstanciaci - naše víra je jiná než katolická". Přičemž kritika pojmu transsubstanciace míří k jeho pokleslé, hrubě zmaterializované podobě. Scholastika chtěla ovšem tímto pojem vyjádřit, že proměna, které se s eucharistickými způsoby děje, s hmotou vůbec nesouvisí. Pojem nebyl vymyšlen špatně, jeho pochopení je však vázáno na řeckou aristotelskou filozofii. Dnes je tento pojem matoucí a těžko nám pomůže (ať už jeho přijetím, či odmítnutím) nalézt stejnou eucharistickou víru.

Prof. Pahl právem reagovala na nářky nad neuctivým zacházením s živly poukazem na důležitější věci - na eucharistické dění. Podobně prof. Filipi upozornil na trojdílnou strukturu eucharistického slavení popsanou Justinem (pol. 2. stol.) Vedle bloku slova a večeře Páně obsahuje i blok diakonický. Domnívám se, že eucharistické chování je mnohem obsažnější, než řešit otázku, jak dlouho je Kristus ve způsobech chleba a vína přítomen. Za zmínku stojí, že římskokatolická církev se snaží přetíženou statickou úctu regulovat tak, aby vedla k eucharistickému dění. Slouží k tomu řada předpisů, které se pokouší tuto statickou úctu kultivovat (např. dávat do souvislosti s eucharistickou slavností, podněcovat k eucharistickému jednání - např. řešit situaci těch, kteří trpí nouzí o chléb; někdy i některé projevy úcty rušit).

Snazšímu ekumenickému uchopení celé problematiky by napomohlo se vrátit k víře 1. tisíciletí, kdy skutečným Kristovým tělem byla myšlena církev, zatímco jeho eucharistická přítomnost byla tělem mystickým (tj. tajemným).

Zavádění římskokatolických pořádků?

Coeně bývá jejími odpůrci vytýkáno, že „zavádí římskokatolickou liturgii do evangelického prostředí". Výtky jsou emocionální povahy. Odborně by neobstály. Lpění na „římských pořádcích", z jejichž pokleslé podoby se protestantská bohoslužba vyvinula, přichází odjinud než z Coeny. Ukáži to na dvou příkladech zmiňovaných v panelové diskusi, která následovala po přednášce. (Bylo by možné jmenovat řadu dalších.)

Pozdrav pokoje

Prof. Filipi právem upozornil na nevhodné umístění pozdravu pokoje ve stávající agendě ČCE. Zařazení před přijímání vyjadřuje, že Kristus k nám přichází až poté, kdy se smíříme. Logičtější je zařazení až po přijímání (jednota je Kristovým darem), nebo na závěr bloku slova (boží slovo nás vybízí ke smíření). Umístění pozdravu pokoje těsně před přijímání je specificky římskokatolická anomálie. Agenda ji zřejmě přejala, když pozdrav (jinak velmi vhodné vyjádření solidarity) zavedla.

Preface

Jeden z učitelů fakulty, biblista se zájmem o liturgickou problematiku, oponoval zástupcům Coeny v požadavku na častější vysluhování večeře Páně. Biblista nepovažoval zavedení častějšího vysluhování večeře Páně za tak důležité. Kladl důraz mj. na tematickou provázanost bloku slova a blokem večeře Páně. Tato snaha je sympatická a západních liturgiích by měla být samozřejmostí. Ovšem navržené východisko bylo klasické římskokatolické provenience: Prostředek k provázání bloku slova a večeře Páně by měla být preface - úvodní část eucharistické modlitby. Ta v římskokatolickém ritu obsahuje, na rozdíl od ostatních pevných částí eucharistické modlitby, embolismy (aktualizační vsuvky). Římský ritus však nebyl na Západě až do Tridentského koncilu jediný (i dnes formálně existují ambrosiánský a mozarabský ritus). Moz-arabský ritus např. obsahuje embolismy kromě preface na dalších třech místech. Současné eucharistické modlitby (včetně těchto modliteb církví vzešlých z reformace) jsou často psány tak, že jako celek jsou inspirovány biblickými texty či slavností.

Naplnění obecného kněžství

Velkým problémem (nejen evangelické) bohoslužby je záměna role předsedajícího za roli (často jediného) vykonavatele liturgie. Přitom protestantský důraz na obecné kněžství všech pokřtěných dává velké možnosti k aktivní účasti. Praxe však naráží na ostych laiků: „Farář to lépe umí." Což tak někdy i objektivně může být, ovšem je pak velkou otázkou, zda se jedná opravdu o liturgii (= konání všeho lidu). Nezájem je i ze strany farářů, neboť příprava vyžaduje větší čas. Je nutné komunikovat s často nevzdělanými laiky, je nutné koordinovat jednotlivé projevy, aby se liturgie nepodobala dortu, který uvařili pejsek s kočičkou. Komunikace se sborem při přípravě a zpětná vazba po vlastní slavnosti je však pro faráře velmi cenná. Umožňuje plánovat bohoslužby podle potřeb a situace shromáždění. Jinak by mohly ztrácet význam.

Nejvýrazněji se křestní poslání celého shromáždění naplňuje v rámci přímluvných modliteb. U již citovaného Justina tvoří přímluvy podstatnou část bloku slova (spolu se čtením z bible a jeho výkladem). Důraz přímluv je zaměřen na obecné potřeby. Existují různé makrostruktury přímluv. Římskokatolická církev zvolila čtyřdílné schéma (potřeby církve, světa, trpících a místní obce). Toto schéma přejala i agenda ČCE... Prof. Holeton, jehož vlastní církev zná ještě více bloků přímluv (včetně samostatného oddílu za královnu...), doporučuje třídílnou strukturu s těmito zdroji: bible, noviny a tváře kolem sebe. První část je inspirována biblickými perikopami daného dne, druhá událostmi, jejichž řešení je často mimo dosah našich možností, přesto tak projevujeme svoji solidaritu, a třetí potřebami našich bezprostředně bližních.

Převzato z časopisu Gestemany.