Na krounský seminář Coeny o pastoraci a rituálech jsem se těšil. O Coeně jsem nic moc nevěděl, ani internetovou stránku jsem do té doby neviděl. Zažil jsem pouze přednášku Tomáše Drobíka a Aleše Opatrného a polední modlitbu. Odpolední diskuse jsem zúčastnit nemohl a protože mi leží několik věcí na srdci, rád bych se o ně podělil.
Předně jsem se snažil pochopit, oč vůbec jde. Z přednášky Tomáše a z reakcí přítomných jsem vycítil velikou potřebu rituálů, potřebu svátostného života. A také kritiku a nespokojenost se stavem ČCE, která se od těchto věcí vzdálila a těmto věcem a priori nepřeje. V poledním ztišení jsem vnímal touhu po návratu k čemusi zaručenému, prapůvodnímu. Chci to brát vážně, sám vím, že někdy člověk věci může cítit dost bolestně, jako nouzi spasení.
Myslím však, že nejde jen o dobrou nebo špatnou liturgii, o větší potřebu modlitebního života, o neblahé vymezování se vůči katolictví, o ochotu či neochotu k obnově – k pokání atp.
Jde o víc. Hlavní problém vidím v otázce zjevení. Jak se nám Bůh dává poznat. To, že se Bůh zjevuje Slovem, to není racionalizace, ale hraje to obrovskou roli. Bůh se zjevuje Slovem, které zazní, které můžeme jen zaslechnout a poslechnout, na jeho základě učinit rozhodnutí. A nic jiného – slovo zazní, osvítí potemnělou krajinu a je pryč! Nic po ruce nám nezůstane! Kdy je Bůh při činu, to často vůbec nevidíme. Maximálně to můžeme jen zpětně (spatřit záda...). Nejlépe to v myšlení poslední doby vystihl Martin Buber: jde o vztah Já – Ty, který vyvstane a je darem milosti. Jinak žijeme svůj život v předmětném přístupu Já – Ono, do té doby, než se nám darem milosti opět rozsvítí.
Víme, že tento nepochybně židovský a ranně křesťanský přístup působil často skandálně: po poušti chodí skupina, která nevyslovuje Boží jméno a nemá vůbec nic, jen kamenné desky, kde mají napsané, jak mají v životě jednat! Ježíše odsoudí představitelé kultu jako žráče a pijana. A prvotní církev se pro chabý kult jeví svému okolí jako ateismus!
Domnívám se, že právě zjevení Slovem vytváří to hlavní a cenné ve zbožnosti naší církve. Nechtěl bych se toho vzdát za žádnou cenu (snad to není má neochota k obnově, Bůh suď…). Dokonce si myslím, že v ekumenickém spektru právě v tomto bodě hraje ta naše všelijaká čce naprosto nezastupitelnou roli. Jistěže to může planět a degenerovat. Ale co nemůže, v tomto našem hříšném těle a v tomto slzavém údolí …? Řeč o tom, že nechuť k rituálům u nás vychází z toho, že jsme „…. pikarti a tvrdí racionalisté“., mi přijde vykonstruovaná.
Z těchto důvodů se mi jeví přílišné zdůrazňování svátostí a rituálů, přílišné zdůrazňování postavy kohokoli (jako prostředníka..) , prostě přílišné zhmotňování a zpředmětňování ne jako mystagogie, jako uvádění do tajemství, ale spíš jako odvádění pryč od tajemství, od zjevení. Zdálo se mi, že sám Aleš Opatrný před takovým přílišným zpředmětňováním varoval anebo minimálně ukazoval jeho meze. Bylo dobré, že to k nám zaznělo právě z úst katolíka. I to s tím formováním se mi od něj líbilo (pěkně bylo přirovnání k vtláčení těsta na cukroví do vánočních formiček).
Jinak přeju dál odvahu k hledání a přidržování se dobrého. Poměrně nedávno jsem přišel na to, že absolutní řešení čehokoliv neexistuje, hodně se mi ulevilo.