Umírání v přímém přenosu

Autor:
Publikováno:

Stali jsme se v uplynulých dnech svědky posledních chvil dvou lidských životů. Sledovali jsme takřka „online“ dění kolem Američanky Terry Schiavové a krátce poté smrt papeže Jana Pavla II. Setkání těchto příběhů ve mně vzbudilo podobné pocity jako před lety podobně časově blízká smrt lady Diany a Matky Terezy.

Mediálně zprostředkovaná účast veřejnosti na tak citlivé oblasti lidského života vzbuzuje jistě řadu otázek. Má svět právo na informace o významných osobnostech až do posledního dechu? Nepatří lidské umírání do oblasti navýsost soukromé? Nežádá si zachování lidské důstojnosti tváří v tvář smrti diskrétní ukrytí posledního zápasu člověka před zraky zvědavců?

Ponechme tyto palčivé otázky stranou. Nevěnujme se pro tentokrát ani tématům, k nimž se už vyjádřili komentátoři, představitelé církví i politici: etickým otazníkům nad smrtí Schiavové, připomínkám teologického, ekumenického, mravního i politického významu pontifikátu zesnulého papeže ani diskusi o dalším směřování církve.

Co tedy zbývá? Snad prostě – v případě Jana Pavla – dobrá smrt člověka, křesťana. Je to málo? Žijeme ve společnosti, která respektuje právo na soukromí, na ochranu citlivých údajů, včetně například informací o zdravotním stavu. Souhlasím. Na druhou stranu – a neřeknu nic objevného – patří lidské umírání a smrt mezi skutečnosti, které z veřejné sféry stále více vytlačujeme jako něco nepatřičného. V pohledu na umírání druhého člověka se nás dotýká naše vlastní smrtelnost. A s tou si nevíme rady. Kdo z nás se třeba ještě s předešlými generacemi křesťanů modlí denně za „šťastnou smrt“?

Ano, v případě Jana Pavla jsme se setkali se „šťastnou“, dobrou, požehnanou, vpravdě křesťanskou smrtí. Smrtí, korunující naplněný život, smrtí, přijatou jako sebeodevzdání do Božích rukou. Proto můžeme být za jeho setrvání v úřadu až do konce vděčni, jakkoli je tato skutečnost problematická vzhledem k nárokům biskupské služby a nešetrná vůči nemocnému a starému člověku. Takových příkladů se nám na televizních obrazovkách mnoho nedostává.

Papež měl odvahu – na rozdíl od nás, kteří před utrpením a smrtí často rezignujeme a propadáme zahořklosti a deziluzi – sdílet svou poslední cestu s druhými, až do konce I když pozbyl všech sil, neztratil důvěru v toho, který působí svou silou v naší slabosti. Mlčky pronesl své nejsilnější velikonoční kázání. Jeho tiché gesto žehnání z vatikánských oken – jako naše poslední setkání s touto významnou osobností církve - nebylo němé a bude v nás dlouho doznívat. Neméně silným mementem zůstane i obřad posledního rozloučení s papežem, té v době nevyzvednutých uren nehorázné oslavy života a lidského společenství, které od jitra velikonoční neděle přesahují i moc smrti.

Myslím, že to není málo. Ani roli médií – tak často lacině zatracovaných – proto nevnímám jako pohoršení. Nemohou spíše taková svědectví vnést nové světlo i do otázek nad smrtí zmíněné Terry Schiavové, otázek nad hodnotou, kvalitou a smyslem lidského života a umírání?