Kalich a kříž

Článek Kříž a kalich jako symbol a znak Martina Grombiříka navazuje na diskusi o kříži, která probíhala před několika lety v evangelické církvi. Rozdíl mezi symbolem a znakem rozebírá na základě knihy Maxe Picarda Hitler v nás. Příklad znaku, který je v článku uveden, je ovšem značně extrémní – je jím hákový kříž. Podobně extrémní je na obvykle tolerantní evangelické poměry (autor článku je evangelický teolog) také argumentace článku, která podsouvá těm, kdo s různými formami kříže v evangelickém prostoru nesouhlasí, nejhorší možnou motivaci – vychází se z mylného předpokladu, že kalich je pro věřící v evangelických církvích pouze znakem a nikoliv hlubokým symbolem, jehož některé možné aspekty článek naznačuje (pomíjí ovšem například význam kalichu v žalmu 23, v němž kalich označuje plnost Hospodinova požehnání). Pisatel článku tedy a priori vychází z předpokladu, že ti, proti kterým vystupuje, jen proto, že je jim cizí symbol kříže, jsou nevěřící.

S povážlivou argumentací článku souzní i forma, v níž je psán – je doplňován invektivami vůči možným oponentům: jsou srovnáváni s fotbalovými chuligány, kteří bijí nevinné občany (což pokládám za skutečný vrchol urážlivé obhroublosti), a mluví se o nich i jinak velmi neuctivě: Výrazy „oči rozšířené hrůzou“, „nepochopitelný paradox averze“, implicitní srovnávání znaku kalichu s hákovým křížem - „tam kde je dnes hákový kříž, tam už není slunce, nýbrž nacista. Nemohu si pomoci, ale podobný posun spatřuji i u kalicha a kříže v očích těch, kteří se prvním ozdobují a proti druhému brojí.“ apod.

Cílem těchto invektiv je zřejmě ponížit a zastrašit ty, kdo s autorem nesouhlasí, aby se neodvážili se k svému názoru přihlásit a hájit ho. Vždyť když nesouhlasí s autorem článku, tak již proto jsou fotbaloví chuligáni.

Agresivita, s níž je článek napsán, je tak výrazná, že ani není třeba polemizovat s množstvím věcných chyb, které obsahuje – a zde je pouze zmíníme: Např. kříž není zdaleka tak obecným křesťanským symbolem, jak autor tvrdí. Kalich užívají jako svůj znak nejen čeští, ale i slovenští a rakouští evangelíci, v kontextu mezináboženského dialogu mnozí křesťané od užití kříže, který jen zbytečně dráždí, ustupují (např. nově postavený kostel v Kataru ani kostel v křesťanském kibucu Ness Ammim v Izraeli nejsou ozdobeny křížem s ohledem na spřátelené jinověrce, také česká Společnost křesťanů a Židů ze svého znaku odstranila před několika lety kříž, aby neurážela a tím neztrácela partnery v rozhovoru apod.) Dalšími křesťanskými znaky jsou např. ryba, hořící keř, i jiné. Zdeněk Nejedlý nebyl jen „rudý děd“, ale také skutečný odborník v době husitství. Prapor s kalichem na Pražském hradě nechal vyvěsit sám T.G.Masaryk a přiznával se tím k programu Tábora, který vnímal jako „revoluci srdcí“ a náboženské probuzení českého lidu. Podrážděná reakce Vatikánu souvisela s jeho tehdejšími mocenskými ambicemi. Psát o „hloupé provokaci“ znamená nejen otírat se o TGM, ale také hlásit se k ultrakonzervativnímu katolicismu, který ani neodpovídá dnešní situaci Římskokatolické církve.

Také používání kalicha pro označení má svůj praktický význam, nijak nesouvisející s fotbalovým fanouškovstvím. Neznamená totiž potřebu vymezovat se proti druhým, ale zachovat i genetickou identitu. V současnosti jsou totiž ekumenické vztahy, týkající se partnerských vztahů, citlivým problémem - vždyť evangelička, která si vezme římského katolíka, musí dodnes podepsat prohlášení o katolické výchově svých dětí, a tím buď popřít vlastní tradici, nebo lhát. Proto vnímám nosení kalichu jako projev snahy o endogamii.

Účel článku je tedy zřejmé – zastrašit protivníky pisatele a dosáhnout svého – v tomto případě zavedení symbolu kříže tam, kde se dosud nepoužívá. Co však takové násilné zavedení může mít za následek?

Vidím dva možné následky: První se týká samotného kříže. Kříž je symbolem, z něhož si různí lidé odečítají různé významy. Pokud se někde prosadí za každou cenu, stane se z něj symbol násilí a ponižování druhých – za příklad nám může sloužit situace v Osvětimi, kam před několika lety fanatičtí katolíci přinášeli a umisťovali stovky křížů „Židům na vztek“. Kříž se pak stává symbolem násilí, uplatňovaného proti druhým (v tom se česká evangelická a židovská zkušenost do značné míry shodují).

Kříž však v případě násilného zavádění změní svůj význam i pro ty, kdo ho takto zavádějí. Přestává být symbolem, spojujícím je s Kristem, ale stává se magickým předmětem, který svou pouhou fyzickou existencí ospravedlňuje nemorálnosti, páchané v jeho jménu. Zde se pak ovšem z víry stává pověra – a zřejmě právě z důvodu ohrožení víry takovouto pověrou dávní reformovaní vyčistili své chrámy od soch, ba i od symbolů kříže.

Poradní odbor teologický při Synodní radě Českobratrské církve evangelické vyzval při diskusi o
kalichu a kříži, která v ČCE proběhla před několika lety, k rehabilitaci symbolu kříže. Autor se domnívá, že hanlivé články na podporu symbolu kříže mění kříž ze znamení Boží lásky, které v něm vidí někteří křesťané, v magickou standartu, ospravedlňující ponižování svých protivníků. Z tohoto důvodu je zřejmě vhodnější pokusy o rehabilitaci kříže v současnosti spíše odložit.
Druhý následek, který násilné zavádění kříže, ať již do liturgie, nebo výzdoby či označení modlitebny může mít, je změna ovzduší ve společenství, v němž k tomuto násilnému zavedení došlo.
Ovzduší důvěry, které ke křesťanskému sboru patří, je vystřídáno ovzduším strachu, neboť agresivnější členové dosahují svých cílů pomocí ponižování a zastrašování druhých. Ze sboru se pak vytrácí duch Kristova evangelia, který bývá přeci spojen se vzájemnou ohleduplností, láskou a tolerancí. Myslím, že žádná ekumena na světě za tyto škody nestojí.