Pro středoevropského evangelíka (lhostejno jaké konfese) byla postava evangelického duchovního dlouhá léta neodmyslitelně spojena s charakteristickým oděvem - černým talárem se dvěma bílými tabulkami, v případě lutherských církví někdy doplňovaným ještě „komží“ - svrchní řasenou bílou košilí. Při oficiálních ekumenických akcích je tak podle střihu i doplňků dobře rozeznatelný od svých kolegů z „konkurenčních“ teamů: římskokatolický má jinak střiženou sutanu, československý zase místo tabulek červený kalich, bratři ze „svobodných“ a evangelikálních církví bývají zase oblečeni v saku a kravatě (rozeznat je od sebe navzájem je tedy méně snadné). V posledních letech ale v řadě evangelických a jim příbuzných církví dochází i v této oblasti ke změnám: při bohoslužebných příležitostech se začínají i evangeličtí duchovní objevovat v rouchu barvy bílé, doplněném nějakými dalšími prvky, jako je štola, ornát nebo dalmatika; běžný věřící, který je zvyklý rozlišovat příslušnost farářů „podle trika“ a bílý oděv zná spíše z jiných tradic, tak může být zmaten: co to má znamenat? Je to nová móda, pokus napodobovat jiné církve, projev klerikalismu? Je to ještě evangelické? Kde zůstala prostota a tradice?
Trocha teorie
V úvodu našeho malého exkursu udělejme nejprve pár obecných poznámek. Pokud diskutujeme o oblečení farářů a jiných služebníků církve, musíme rozlišovat, zda se bavíme o oděvu liturgickém (který si duchovní obléká při různých bohoslužebných příležitostech) nebo oděvu stavovském (který si obléká z titulu své funkce, bez ohledu na to, zda právě slouží či nikoliv). Tyto dva typy totiž mají různé funkce. Stavovský oděv slouží jednoduše k identifikaci svého nositele jako příslušníka nějakého povolání (např. uniforma u policisty, bílý plášť u lékaře apod.), který je momentálně „ve službě“: jsem-li např. pacient v nemocnici a potkám na chodbě postavu s kolárkem, je zřejmé, že to je někdo, na koho se mohu obrátit třeba se svými pochybnostmi o víře, zmatky svědomí nebo strachem z budoucnosti.
Liturgický oděv se ovšem od stavovského liší tím, že nejen označuje osobu (sloužícího), ale je zároveň součástí širšího celku symbolické řeči liturgie. Liturgie (= veřejná bohoslužba) totiž svůj obsah nesdílí pouze slovy, ale také dalšími prostředky – symboly, gesty, pohybem v prostoru, světlem, barvami a tóny. Součástí tohoto „komunikačního jazyka“ je také oděv, jeho barva, prvky atd. Na tomto místě je potřeba upozornit na rozdíl mezi dvěma věcmi, které se v běžném hovoru často zaměňují, a to mezi symbolem a (od)znakem. Symbol je zkratka, která prostřednictvím nějaké části zpřítomňuje celek. Například kříž jako symbol zpřítomňuje ukřižování Ježíše Krista, jeho smrt a oběť, kalich odkazuje ke Kristově krvi a k jeho dobrovolnému vydání se při Poslední večeři, a tedy opět ke Kristově oběti; kalich a kříž jako symboly tedy, každý z jiné strany, odkazují na tutéž skutečnost. Naproti tomu odznak je domluvená značka, která umožňuje odlišit příslušníky nějaké skupiny – barva dresů fotbalistů, klubové barvy fanoušků, odznaky na uniformách vojska. Jde tedy o konvenci, která nemá žádný nebo jen velmi volný vztah k nějakému obsahu. Filosof Max Picard v knize „Hitler v nás“ dokládá na příkladu svastiky, jak může symbol v odznak degenerovat – původní symbol slunečního koloběhu se stal zlověstnou „klubovou barvou“ nacistů. Podobným způsobem se dá mluvit i o zneužití symbolu kříže jako odznaku křižáků (a vice versa kalicha u husitů). U liturgického oděvu je nutno mít na paměti, že jeho hlavním účelem není rozlišit sloužícího jako člena nějaké skupiny (duchovenstva nějaké konkrétní církve, oděv jako odznak), nýbrž ho zapojit do symbolické řeči bohoslužby (oděv jako symbol).
Trocha historie
Na rozdíl od složitých starozákonních předpisů o oděvech kněží a levitů nemáme v Novém zákoně žádné zprávy o tom, že by se křesťané k bohoslužbě nějak zvláštně oblékali, což je dáno tím, že po vyloučení ze synagog se křesťanská setkávání odehrávala v domech místních „sponzorů“ církve, v době pronásledování by ani nebylo bezpečné dávat nějakým viditelným způsobem najevo příslušnost k církvi. Ještě v polovině 5. století, už po legalizaci církve, byli duchovní nabádáni, aby si k slavení bohoslužeb brali „čisté šaty“, bez nějakých zvláštních specifik liturgického oděvu.
V Novém Zákoně se však na několika místech objevuje symbolika bílého roucha (nejzřetelněji v Apokalypse, např. Zj 3:4n, 4:4, 6:11, 7:9-14 nebo 22:6) jako vyjádření čistoty a nevinnosti vykoupeného Božího lidu („vypraná v krvi Beránkově“) a sv. Pavel v Ga 3:27 hovoří o křtu pomocí metafory „oblékání Krista“. Tato symbolika se promítá do starokřesťanské praxe křtu, kdy byli do roucha bílé barvy po křestní slavnosti Veliké noci oblékáni nově pokřtění křesťané; roucho se nosilo po celý velikonoční týden až do následující neděle (odtud lidový název „bílá neděle“). V polovině 5. století (jak o tom svědčí např. sv. Jeroným) začíná užívání odlišného oděvu i u duchovních k bohoslužbě: běžným civilním oděním se stává „nová móda“ barbarů (kalhoty a kabátec), kdežto dosavadní pozdně antický oděv, tunika, se stává oděvem oblékaným k bohoslužebné slavnosti (je to podobný mechanismus, jako když dnes k slavnostním příležitostem oblékáme konzervativní formální oděv – oblek, smoking apod. - který byl kdysi rovněž běžně nošeným šatstvem). Tak vznikl první křesťanský liturgický oděv – bílé roucho, nazývané v západní církvi alba (lat. albus = „bílý“), ve východní sticharion. Původ štoly není zcela jistý: podle jedné teorie se vyvinula z lemované tógy římských státních úředníků, mezi které byli v pokonstantinovské době křesťanští duchovní začleněni, podle jiné vznikla z pruhu látky, který sloužil jako jakýsi „ručník“ při liturgické službě (omývání apod.). Souvislost s tallitem (židovskou modlitební šálou) je zřejmě druhotná. Ornát neboli kasule se vyvinul ze svrchního pláště tvaru „ponča“, který se původně navlékal na tuniku. Pro bohoslužebné úkony mimo eucharistickou liturgii vznikla komže (evanguálně superpelice či jí podobná rocheta) - zkrácená verze alby, která se oblékala přes běžný oděv duchovního. Vývoj bohoslužebných rouch se pak začal ubírat vlastní cestou, vedle křesťanské symboliky („bílého roucha“ u alby, „jha Páně“ u štoly) se do nich také promítala reminiscence na starozákonní bohoslužbu. Od 9. století se začíná tvořit také kánon liturgických barev – barevného rozlišování jednotlivých svátků a období církevního roku. S rostoucí mocí a bohatstvím církve se začínají objevovat i roucha (zvláště ornáty) bohatě a nákladně zdobená, někdy i do té míry, že přepych výzdoby začal zastiňovat původní symboliku oděvu.
Černý talár nevznikl jako oděv explicitně církevní a už vůbec ne liturgický (v Bibli má černá barva a temnota spíše negativní konotace). Vznikl jako jakýsi „řádový oděv“ společenstva středověké univerzity a je tedy spíše akademického původu. „Tabulky“ jsou pozůstatkem bílého krajkového límce, který v 17. století nahradil nepraktický renesanční „krejzlík“ a sloužil k ochraně taláru před lupy, drobty jídla a jinými nečistotami. Jejich interpretace jako „dvou desek Desatera“ nebo „dvou Zákonů v Bibli“ je pozdní a zcela druhotná.
Reformace a roucha
Přestože lutherská reformace provedla v bohoslužebných řádech řadu změn a jejich vnější výpravu označila za adiaforu, tedy (pro spásu) věc nikoliv zásadní, zůstala v liturgické oblasti v celkem široké kontinuitě se starověkou a středověkou církví, reformy měly spíše charakter očisty dosavadního stavu od theologicky nekorektních elementů. F. Melanchthon píše v Apologii v článku o mši: „Zachovávají se [v našich církvích] také obvyklé veřejné obřady, čtení Písma, modlitby, mešní roucho atp.“ (ApolAV 24, 1). Tuto návaznost můžeme vidět i na dobových rytinách a obrazech – při slavení Eucharistie v lutherské církvi je předsedající duchovní oblečen v albě a ornátu, mimo mši (při křtu apod.) do komže oblečené přes talár. Rovněž různé církevní řády předepisují tradiční liturgické oděvy: např. brunšvická agenda vévody Augusta z r. 1657 nabádá pastory, aby chodili k oltáři oblečeni „do alby, ornátu a mešních rouch,“ podobnou praxi máme doloženu v Norimberku, Vestfálsku, Magdeburgu a jinde až do 19. století.
Odstraňování liturgických rouch vidíme spíše u obrazoboreckých vůdců radikální reformace. Přestože se taláru lidově říká „luterák“, prvním člověkem, který sloužil mši v taláru, nebyl Martin Luther (ten užíval až do smrti ornátů a latinských modliteb), nýbrž jeho ideový protivník Andreas Karlstadt (r. 1521). Připomínáme, že talár v té době nebyl církevním nýbrž akademickým oděvem (v našich podmínkách adekvátní kravatě a saku). Tuto praxi radikálů převzaly rovněž kalvínské církve, které kladly důraz na pedagogický charakter bohoslužeb a bagatelizovaly roli svátostí, církevní autorita se v nich odvíjela od exegetické znalosti Písma a kněžskou roli nahradila role učitele („učícího presbytera“).
Do lutherských církví začíná talár jako liturgický oděv pronikat v době Friedricha Wilhelma III. (1797-1840), kalvínsky orientovaného pruského krále, který se do církevních dějin r. 1817 nechvalně zapsal „Pruskou unií“, shora vnuceným sjednocením luteránů a reformovaných do jedné církve. K jeho dalším kontroversním nápadům patřilo nařízení, aby všechny úřední osoby (mezi které patřili např. soudci, notáři, ale i evangeličtí faráři a dokonce i židovští rabíni) nosili při výkonu své funkce jednotný předepsaný oděv – černý talár s bílými tabulkami. Tak se začala původně reformovaná zvyklost (paradoxně oklikou přes světskou byrokracii) prosazovat i v lutherském prostředí (snažší recepci patrně napomohla předchozí pietistická kritika instituční církve a první vlna „odcírkevnění“ v poosvícenském liberalismu).
Současnost
V současné době můžeme v řadě lutherských církví pozorovat návrat k tradičním liturgickým oděvům. Jednou z příčin jsou trendy v širší ekumeně: nové zhodnocení starokřesťanských symbolů odkrytých pod nánosem pozdně středověkého balastu a rozumářské reakce osvícenství na něj, posun ve vnímání barev (černá již není barvou „důstojnosti“, ale evokuje spíše depresi a smutek), odstup od neosobního pedagogického racionalismu a důraz na osobní svědectví a žité společenství, renesance liturgického a svátostného života. V lutherském prostředí k tomu přistupuje rozpoznání „černé ženevské zbožnosti“ jako cizorodého prvku, symbolu trendů, které měly na tradiční lutherskou zbožnost po výtce negativní dopad. Vzhledem k tomu, že v 17. století talár s tabulkami nosil kde kdo (včetně jezuitů a římskokatolických prelátů), nelze v něm spatřovat ani nic specificky evangelického v širším konfesním smyslu. V používání (či obnovení používání) klasických bohoslužebných rouch, jako je alba a štola, případně ornát (které jsou zachovány v mírně pozměněných formách v západní i východní tradici) je tak možné spatřovat touhu po hlubší kontinuitě s obecnou církví i po větším přiblížení biblické symbolice (bílé roucho).
Jednotlivé části oděvu
Alba – spodní tunika bílé či světlé barvy sahající od krku až ke kotníkům (někdy nepřesně nazývaná „bílý talár“). Někdy se přepásává bílou tkanicí zvanou cingulum. Odkazuje k bílému rouchu zvítězilé církve a ke křestní totožnosti těch, kdo konají bohoslužbu. V ideálním případě by ji měli oblékat všichni účastníci bohoslužby (což zpravidla není možné) nebo alespoň aktivně přisluhující (vedle ordinovaných služebníků i lektoři, žalmisté, akolyté a jiná asistence).
Štola – dlouhý plátěný pás tvaru šály splývající od krku přes ramena až k nohám. Obléká se přes albu či komži. Je insignií ordinované služby (její užití je tedy vyhrazeno ordinovaným služebníkům církve). Tradičně se užívá štoly v příslušné liturgické barvě, nověji se objevují i pestrobarevné štoly bez vazby na konkrétní dobu církevního roku. V církvích, které mají ordinovaný diakonát (ze západních např. římskokatolická, anglikánská, starokatolická nebo švédská lutherská) nosí diakoni štolu šikmo přes rameno na způsob šerpy.
Ornát (kasule) – svrchní roucho v liturgické barvě oblékané přes albu. Obléká se pouze ke slavení Eucharistie.
Komže – zkrácená verze alby užívaná ve verzi bez rukávů, s širokými rukávy (superpelice) nebo úzkými (rocheta). Obléká se přes sutanu nebo talár k pobožnostem mimo mši, někdy si ji oblékají také přisluhující při mši (ministranti v římskokatolickém prostředí).
Pektorál – kříž zavěšený na hrudi. Užívá se od 5. století. Některé církve jej vyhrazují pouze biskupům, jiné jej povolují i farářům (nemohou však mít kříž téže barvy jako biskup).