Liturgie v římsko-katolickém pohledu

"Liturgie je aktivní společenství velekněze Ježíše Krista a jeho církve vedoucí k posvěcení člověka a k oslavě nebeského Otce."
Souvislost s kultem: "Liturgie představuje celý veřejný kult mystického těla Ježíše Krista, a sice jeho hlavy i údů." Posun v chápání kultu, vřazení i katabatické linie - viz dále.

V liturgickém slavení je zpřítomňován a uskutečňován Boží plán spásy v Kristu, Boží mysté-rion (dějiny spásy). Jde o kultické zpřítomnění Ježíšových spásných činů uprostřed slavící obce. Cír-kev se v liturgii zjevuje jako znamení tajemství (sacramentum), nikoliv ale staticky, nýbrž dynamicky "v akci". (Dějiny jako spásný dialog mezi Bohem a člověkem.)
Velikonoce jako šifra Ježíšova života: Ježíš prožíval celý život v perspektivě velikonočního tajemství, jako sebevydanost a pro-existenci; velikonoční mystérion je tedy určující a z toho plyne pojetí liturgie jako velikonoční slavnosti: V liturgickém slavení je Kristovo mystérion v síle Ducha svatého vykonáváno (exercetur), zpřítomňováno (representatur), stále trvá (perpetuat), je celebra-tivně aktualizováno. Pneumatická přítomnost událostí spásy skrze víru. Anamnésis není opakování (toť posun proti středověkému vnímání) ani vzpomínání (to zase připomínka vhodná pro evangelíky).
Základní způsoby Kristovy přítomnosti v liturgických úkonech (posun: dříve církev jednala a Kristus byl tomuto jednání přítomen, dnes v liturgii jedná přímo Kristus; Kristus je Velekněz (jedi-ný kněz Nové smlouvy) a liturg):
- ve shromáždění
- v osobě předsedajícího
- ve slově
- ve svátostech
- pod eucharisticými způsobami.
Dále zůstává přesvědčení, že "mše vrcholí v přítomnosti eucharistické" (proto je také obětní stůl cent-rem bohoslužebného prostoru).
Objekt liturgického slavení: aktualizované Kristovo mystérion
Subjekt liturgického slavení: Christus totus, celý Kristus, tedy hlava i mystické tělo, církev. Hlavním celebrantem je Kristus, koncelebrantem je celé shromáždění; kněz je "ikonou" Krista a jedná in persona Christi capitis (Nositel služebného kněžství je služebníkem společného kněžského povolá-ní všech pokřtěných).
Primární subjekt: Kristus.
Sekundární subjekt: církev, závislá na svém Pánu. Konkrétním subjektem je pak hiararchicky uspořá-dané shromáždění místní církevní obce, kde "každý věřící je liturgem".
Liturgie jako dialog (přítomný!) mezi Bohem a člověkem (posun oproti dřívějšímu pojetí kultu): prvotní je linie sestupná, katabatická, spásonosná (při správném setkání s Bohem zakouší člo-věk spásu), skrze kterou je člověk posvěcen, odpovědí se realizuje linie vzestupná, anabatická, slavící (správně se s Bohem setkat znamená také správně Bohu odpovědět), skrze kterou je Bůh člověkem oslaven; "mezitím" vzniká společenství, kionónia. Boží sebesdílení dává vzniknout společenství. Tedy znovu, pořadí: katabasis (spása), diabasis (společenství), anabasis (sláva) = v tom se skrývá i "sché-ma" Kristova života: vtělení - pozemský pobyt - oslavení ve smrti a vzkříšení.
Dynamika liturgické oslavy (modlitby): 1) anamnéze - oslavné vypočítávání událostí spásy
2) epikléze - prosba (k Duchu svatému) o Boží dary, která vyvěrá z anamnéze. Před anamnézí bývá anaklé-ze, po epiklézi doxologie.
V liturgii dochází k synergii (součinnosti) Ducha a církve, navíc v rozměru "rozdvojené eschatologie" - "už ano" a "ještě ne zcela".
Liturgie jako symbolické dění: neviditelné se zjevuje ve viditelném (s tím souvisí i zapojení těla). Cesta od subjektivismu (našeho prožívání) k objektivismu: liturgický symbol je "objektivní", jednoznačně interpetovatelný (to ovšem předpokládá redukci liturgických prvků na liturgické archety-py, základní způsoby jednání - Kunetka s. 62), ostřejší pojetí L. Pokorného, s větším důrazem na ob-jektivitu liturgického dění a zprostředkování spásných skutečností, ex opere operato apod.- s. 15 a 25 v Pokorného Liturgice I.
Z faktu inkarnace (Ježíš je "obrazem Boha neviditelného") plynou 3 roviny symbolů v liturgii:
1) Kristus: prvotní svátost (Ursakrament)
2) Církev: základní svátost (Grundsakrament), znamení přítomnosti Kristovy vzkříšené existence ve světě
3) jednotlivá svátostná znamení, viditelná znamení neviditelné Boží (Kristovy) mi-losti, uskutečnitelná vždy jen v církvi.
Bohoslužba je shromáždění ke slavení Kristova velikonočního tajemství a toto shromáždění je církev. Křesťanská neděle znamená: shromáždit se ke slyšení Božího slova a k účasti na eucharis-tii - už v počátcích křesťanství; k tomu ovšem centrální úloha eucharistie ve mši.
Skrze činnou účast věřících (na Kristově tajemství a na liturgickém dění, což obojí vyrůstá ze skutečnosti křtu) slaví celé shromáždění (společné, sacerdotální kněžství), vedle toho, resp. v podřízení tomu, existuje i služebné (presbyterální) kněžství, kněz vystupuje "v osobě hlavy církve", viz výše.
Ars celebrandi:
a) náboženský rozměr slavení
b) sociální rozměr slavení
c) kosmický rozměr slavní
Liturgie jako dílo trojjediného Boha: Trinitární dynamika Božího plánu spásy: Otec - po-čátek a cíl dějin spásy, Syn - ve vtělení spojen s každým člověkem, Duch svatý - seslaný k láskyplnému přijetí (přijímání) spásy v našich srdcích. Požehnání je požehnání Ducha od Otce v Synu. Katabasis i anabasis má trojiční strukturu - katabasis: od Otce skrze Syna v Duchu, ananbasis: v Duchu skrze Syna k Otci. Trinitárnost umožnuje přítomnost (Boha).
Proto skončeme doxologií: Sláva Otci skrze Syna v Duchu svatém!

Literatura: především: F. Kunetka: Slavnost našeho vykoupení: nástin liturgické teologie, Kostelní Vydří 1997.
dále: L. Pokorný: Liturgika. 1, Základy liturgická teorie, Praha 1974.
A. Adam: Liturgika : křesťanská bohoslužba a její vývoj, Praha 2001.