Eucharistie u reformátorů

Luther

V Lutherově učení o VP se rozlišuje několik vývojových fází; zde pro zjednodušení uvedu pouze dvě rozhodující, které zhruba odpovídají polemice s dvěma základními teologickými směry, vůči nimž se Luther po celý život vymezoval.

1) proti římsko-katolickému učení:

a) Spolu se všemi ostatními reformátory sdílí odmítnutí obětního charakteru mše, resp. VP; obětí mohou být nazývány nanejvýš naše modlitby. Ve mši není Kristova oběť zpřítomněna takovým způsobem, že by kněz pomocí konsekračních úkonů de facto znovu přinášel Kristovu smírčí oběť nebeskému Otci. Úkolem kněze je především zvěstovat slovo evangelia; působení spásy je pouze a jedině věcí Ježíše Krista. VP je pojímána nikoli primárně jako náš úkon, nýbrž jako dar.
b) Odmítnutí učení o transsubstanciaci. Účastník mše je přizván k plnému společenství s Kristem, kte-rý je jako osoba přítomen v chlebu a vínu, s nimi a pod nimi. Luther se takto pomocí scholastic-kých pojmových prostředků snaží proniknout do způsobu přítomnosti Krista v eucharistických živlech; zároveň ovšem zdůrazňuje, že tato přítomnost vposledu pro nás zůstává tajemstvím. Pojem konsubstanciace, který Luther užíval, je znám již ze scholastiky a poukazoval na koexistenci chleba a těla podle analogie substanciální koexistence obou přirozeností v jedné Kristově osobě.
c) Prosazování přijímání pod obojí způsobou všech věřících. Hlavní argument: poslušnost Kristově příkazu.

V počáteční fázi má Kristova přítomnost ve VP spíše symbolický význam; VP je znamením jednoty s JK a od-puštěním hříchů, které ovšem již slyšíme ve slovech evangelia, resp. ve slovech ustanovení. Luther dokonce může říci, že "znaky" mohou chybět, slyší-li člověk slovo a ve víře ho přijímá. Slovo tu má klíčový význam: není jen svědectví, nýbrž prostředek procesu omilostnění.

2) proti "Schwärmerům" (blouznivcům, tj. "levému" křídlu reformace) a Zwinglimu

a) Mnohem větší důraz než v předchozím období je položen na "objektivitu" svátosti; dobrodiní, uži-tek VP je zprostředkován právě svátostnými živly, chléb a víno se stále více stávají samotnými no-siteli svátostné milosti. S tím souvisí i skutečnost, že na rozdíl od Zwingliho trval na manducatio impiorum (indignorum) - skutečném přijímání svátosti i bezbožnými, jakkoli přijímají k soudu.
b) Důraz na reálnou přítomnost celého Krista ve VP - tj. nejen jeho božské, ale i lidské přirozenosti. To je podepřeno učením o ubikvitě vzkříšeného a oslaveného těla Kristova. Také lidské přirozenosti Kristově je na základě communicatio idiomatum (sdílení vlastností božské a lidské přirozenosti v jedné osobě Ježíše Krista) přisouzena všudypřítomnost. Tato všudypřítomnost je skrze slova ustanovení zakoušena pouze ve VP. Proti Zwingliho argumentu, že Kristovo tělo se nachází po Boží pravici, zatímco pouze jeho božská přirozenost je od věčnosti všude, Luther tvrdil, že Boží pravice je přece všudypřítomná, a tedy je všudypřítomné i Kristovo tělo. Odmítal Kristovo tělo zjednodušeně lokalizovat. Učení o ubikvitě převzal Luther z ockhamismu a nedržel se ho zcela striktně.

Trvá Lutherův důraz na slova ustanovení, avšak ta již nejsou chápána především jako promissio, příslib odpuštění hříchů, ale jako poukaz na reálnou prezenci Krista ve svátostných živlech, které tvoří sakramentální jednotu chleba a těla Kristova.
Personální přítomnost ve VP je nahrazena více reálným, až zvěcňujícím pojetím; při přijímání se odehrává skutečné manducatio oralis Kirstova těla, nikoli pouze manducatio spiritualis (srv. švýcarská reformace, včetně Calvina). Luther tu byl především motivován myšlenkou jistoty přivlastnění spásy.
Originální je Lutherova myšlenka synekdochy (pars pro toto, částí je vyjádřen celek) jako hermeneutického klíče pro výklad slov ustanovení. Chléb není s tělem jednoduše ztotožněn, ale přece je s ním nejtěsněji spjat; Luther uvádí příklad sta guldenů a měšce - ukazujeme na měšec a přitom máme na mysli guldeny v něm obsažené; viditelný měšec tu zastupuje neviditelné peníze.


Zwingli

VP = veřejné díkůvzdání za oběť Ježíše Krista, slavnost její připomínky, vyznavačský akt. Toto commemoratio ovšem nechápal pouze jako intelektuální děj, jedná se o reálné zpřítomnění Kristovy smrti a vzkříšení. Skrze víru je v našich duších při VP přítomen celý Kristus, i se svou tělesností. Myšlenka transsubstanciace je přenesena z živlů na sbor: Ve VP se děje "proměnění" věřících v tělo Kristovo.
Rozdíly oproti Lutherovi jsou především tyto:
1) Vlastním subjektem slavení VP je sbor, nikoli Kristus, který se nám při VP dává. Při slavení VP se ovšem podle Zwingliho manifestuje Kristova přítomnost v církvi.
2) "Est" ve slovech ustanovení je chápáno jako "significat"; živly jsou tedy pouhé "signa", znaky. Proti Luthe-rovi, který trvá na reálné přítomnosti celého Krista ve svátosti a Boží působení tedy přímo s těmito svátost-mi spojuje, argumentuje Zwingli v tradici platonismu, že něco pozemského přece nemůže mít nemůže mít žádný duchovní účinek. Nejedná se však u něj o čistý dualismus: Bůh užívá hmotu jako prostředek k označení svého jednání, avšak sám nejedná skrze tyto znaky. Svátost tu není skutečný prostředek spásy.
Spornou otázkou není, zda je Kristus ve shromáždění přítomen, nýbrž pouze jak: Co do své božské přirozenosti je Kristus při VP přítomen, VP je skutečně večeří ve společenství s Kristem, avšak není tu přítomno jeho tělo. Zwingli striktně odmítá Kristovu přítomnost v jeho lidské přirozenosti, stejně jako učení o ubikvitě.
Zwingliho pozice je motivována především obavou, aby nebyla ohrožena jedinečnost a uzavřenost ("jednou pro vždy") Kristova spásného díla. Nelze ho přenášet na svátost či nějakou ceremonii. Jediným darem milosti je Christus pro nobis, nikoli svátost.


Calvin

Snažil se vymezit proti katolicismu i proti Zwinglimu. Pracuje s Augustinovým rozlišením signum (= živly) a res signata (= Kristus ve své osobě i svém díle). Katolicismus v učení o transsubstanciaci signum a res identifikuje a Zwingli obojí naopak zcela odděluje. Závěr: správné pojetí je distinctio, non separatio, odlišení, nikoli oddělení.
Význam VP je v přivlastnění si res signata; VP tedy pouze nezobrazuje nějaký děj, nýbrž skutečně zpřítomňuje, Kristus tu není "reprezentován", ale "prezentován".
Calvin sice odmítá ubikvitu, tělo Kristovo je v nebi (známé "extra Calvinisticum"), ale ve VP je přece tělo Kris-tovo přijímáno. Jak je to možné? Odpověď je pneumatologická: děje se tak tajemnou mocí Ducha sv., který jedině vytváří pravé společenství Krista s věřícími. To znázorňuje Calvin dvěma obrazy, popisujícími VP jako "nebeský děj" (coelestis actio):
1) při VP věřící mocí Ducha sv. vystupuje na nebe (!)
2) Kristus z nebe posílá moc (virtus), "substanci" svého těla.
Ačkoli tedy Kristus svým tělem zůstává v nebesích, přece je nám realiter nabízeno jeho tělo a krev. Kristova tělesná přítomnost ve shromáždění je tajemstvím, nelze ji vázat na živly. Jeho tělo ale opravdu přijímáme, je pro nás nevyčerpatelným zdrojem života, který je nám při VP vléván.
S Zwinglim jej tedy pouze spojuje odmítnutí přítomnosti lidské přirozenosti Kristovy v živlech, která je ústy přijímána (manducatio oralis).