Večeře Páně

Autor:
Publikováno:

Večeře Páně je druhou svátostí, která se v našich sborech vysluhuje. Vztah k této svátosti se během posledních desetiletí mění. Dříve byla slavena pouze v nejdůležitější svátky církevního roku, tedy zhruba 4x do roka. Dnes obecně zaznívá volání po vysluhování častějším. Praxe je ovšem sbor od sboru jiná. Jak často bude sbor slavit hod, který Ježíš na svou památku ustanovil, záleží na konkrétní situaci a rozhodnutí je v kompetenci staršovstva a kazatele.

Osobně považuji častější slavení večeře Páně jednoznačně za klad. Večeře Páně patří do bohoslužeb, neoddělitelně a zcela organicky.Podle evangelijního podání ustanovil Ježíš tento hod, nazývaný poslední večeří, na svou památku. „to čiňte na mou památku“.Slavení večeře Páně je uposlechnutím tohoto příkazu Páně.

Nebudu se tu věnovat diskuzím či sporům o význam jednotlivých slov ustanovení večeře Páně, jak jsou tradována evangelisty či apoštolem Pavlem. Při bohoslužbách nejde o dogmatické formulace, ale o prožívání společenství s živým Pánem a o ujištění, že nás přijímá.

Večeře Páně tvoří spolu se zvěstováním Slova jeden celek a to se musí odrazit i v uspořádání bohoslužebného shromáždění. Kázání svým vyzněním ke stolu Páně zve. není pak třeba další „druhé kázání“ před večeří Páně. Určité rozpaky mám i nad tak zvanými „zpovědními otázkami“, které se pravidelně před večeři Páně zařazují a oddělují tak obě části bohoslužby. V centru večeře Páně je pak odpuštění hříchů V tomto jediném, byť důležitém aspektu se smysl večeře Páně nevyčerpává. večeře Páně je mnohovrstevnatý akt, který nelze zredukovat jen na tuto jedinou věc. Vyznání vlastní nedostatečnosti a zvěst o odpuštění patří do bohoslužeb pokaždé. Jak jinak by se člověk mohl před Boha postavit?

Slavení večeře Páně navazuje v pořadu bohoslužeb na kázání, respektive na píseň po kázání, kdy kazatel vyzve shromážděné, aby přiznali před Bohem a před sebou navzájem svou hříšnost a po té shromážděným zvěstuje slovo potěšení. Na tomto místě zařazovala stará církev pozdravení pokoje. V některých našich sborech se ozývají hlasy, abychom tento zvyk zavedli i v našem prostředí. Sama shromážděným Kristův pokoj zvěstuji, ale nevybízím k tomu, aby si lidé podávali ruku.

Následuje „eucharistická modlitba“. Označuji tak modlitbu, respektive modlitby, které vlastnímu přijímání předcházejí a v nichž by nemělo chybět díkůvzdání za dílo Boží a Kristovo, ustanovení večeře Páně ,prosba o Ducha svatého, přímluvy a Otčenáš. Dnes už není problém si pro inspiraci opatřit dobré texty staré církve i zcela nové, které hod poslední večeře zařazují do souvislosti Ježíšova života i celého Božího díla.

Večeře Páně je určena pro všechny, kdo slyší a přijímají Kristovo pozvání. Tato otevřenost i nárok vyplývající z osoby zvoucího musí zaznít při pozvání k připravenému stolu. Potřebné praktické pokyny, týkající se způsobů vysluhování, mají být právě zde velmi jasně vysloveny, aby se předešlo případným rušivým situacím během stolování samotného. Během vysluhování je dobré zpívat. Výběr písní podtrhuje ten který aspekt večeře Páně. To je též smyslem vybraných veršů, jimiž kazatel jednotlivé kruhy či případný jeden kruh stolujících propouští. Závěr pak tvoří děkovná modlitba.

Večeře Páně tvoří přirozený vrchol bohoslužebného shromáždění. Nemělo by pak již následovat nic, co by odvedlo pozornost účastníků bohoslužby jinam.

(článek původně vyšel v brněnském evangelickém časopise Setkávání 7/2004 a byl uveřejněn s laskavým svolením autorky)