Cožpak každý člověk si nenese z tohoto světa také své viny? Cožpak neodchází ze vztahů často porušených a neusmířených? Cožpak kromě děkování a zvěstování naděje vzkříšení nepřísluší naší víře také prosit o smilování a svěřovat Božímu milosrdenství – nejen pozůstalé, ale i zemřelé?
Jistě, je možné namítnout, že modliteb není třeba. Bůh přece zná ty, kdo jsou jeho. Jenže tato námitka by pak musela platit o modlitbě vůbec. Hospodin přece ví, co potřebujeme. A přesto ho o to prosíme. Naše modlitba není snahou Pána Boha „přemluvit“, ale dovolat se jeho zaslíbení. Jak uzavírá své úvahy na toto téma profesor Jan Heller: Otázka nezní, zda modlitby za mrtvé, nýbrž jaké.
Zápas reformace
Reformace – alespoň ta luterská – se proti modlitbám za mrtvé postavila především z důvodu svého zápasu proti záslužnictví a magickým představám, spojeným se slavením Kristova stolu. Vadila jí myšlenka, že svými modlitbami či činy můžeme ovlivňovat posmrtný úděl zemřelých. Smrtí je přece lidský příběh uzavřen – a ostatní už je věc Božího soudu.
Učení o ospravedlnění je jistě třeba držet. Jenže otázka modliteb za mrtvé spadá jinam. V rámci Kréda spíše do článku o „svatých obcování“ – jako vyjádření křesťanského vyznání, že jsme ve víře spojeni i přes hranice času a smrti. Smrt neruší naši vzájemnou lásku – vždyť přece Kristova láska smrt přemohla. Smyslem modlitby za mrtvé není ovlivňovat záhrobní osud zemřelých (ostatně jako smyslem žádné modlitby není Pánu Bohu určovat, co má dělat), ale naplnit naše společenství v životě i ve smrti před Boží tváří.
Ani Martin Luther se neodvážil modlitbu za mrtvé zcela zakázat a vyhradil jí prostor v soukromí. Tato jeho rozkolísanost – pochopitelná vzhledem k situaci církve v jeho době – vytvořila v evangelické církvi vakuum, které pak snadno mohou zaplnit různé cizí formy jako spiritismus či okultismus.
Spojeni v životě i ve smrti
Moderní evangelické či ekumenické dokumenty proto modlitbě za zemřelé opět přiznávají její důstojné místo především v liturgii církve. Například německý Evangelický katechismus pro dospělé dosvědčuje: "Společenství věřících, církev, není zrušeno smrtí. Jako v životě, tak i ve smrti je křesťan odkázán na společenství. V modlitbě se obec přimlouvá u Boha za zesnulého, vyprošuje mu odpuštění viny, přijetí u Boha a věčný život."
Jako pokřtění nevstupujeme do smrti jako do temného neznáma. „Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít (Ř 6,8),“ vyznává apoštol Pavel svou křestní víru. Smrt můžeme chápat jako dovršení našeho křtu. A křestním poutem jsme také – i v modlitbě – spojení navzájem i s tím, který „zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním (1. Tes 5,10)“.
Psáno pro časopis Český bratr.